Jsme spolu pod Žižkovskou věží, kde vás teď v létě budeme moci vídat v představení, které bude režírovat vaše dcera Sabina Remundová. Jak k tomu došlo?
Původně jsem slíbila panu řediteli Kocourkovi, že po úspěchu Veletoče napíšu hru, a s Janou Paulovou jsem se odhodlala osnovat další veselohru. Dostaly jsem se však sotva do půlky a už mezi námi byla diskuse o tom, jestli je to ten správný začátek. A pak už bylo potřeba nový titul ohlásit. Takže jsem zazmatkovala, sáhla jsem na vrchol jedné hromádky, které mám doma s různými nabídkami, a našla jsem text téhle hry. Už jsem to měla sedm let schované.
Proč jste se k ní vrátila až teď?
Tenkrát jsem si myslela, že to není úplně hra, kterou bych toužila hrát. Ale uplynuly roky a teď už jsem k tomu našla lepší cestu, tak jsem to divadlu nabídla. Přečetli jsme si to poté všichni dohromady, oni se smáli, bavilo je to, že je to dobrá komedie. Já jsem pak řekla, že musíme akorát změnit titul, který zní Pusťte mě ven. Oni začali křičet: Ne, ne, ne, ten titul se právě hodí pro tuto dobu, kdy jsme všichni byli někde zavření a měli jsme touhu se vrátit zpátky. Alespoň na jeviště, nebo do ulic, to je jedno. Pusťte mě ven se pro ně stalo vhodným názvem.
A pak přišla řada na výběr režiséra…
Nejlepší nápady dostávám, když ráno procitám. Napadlo mě, že bych mohla zkusit oslovit Sabinku, protože ona už mě kdysi režírovala ve své hře, kterou napsala pro televizi. Vím, že je to člověk, který uvažuje o divadle dost podobně jako já. Teď za sebou navíc měla hezký úspěch z těch Kukaček, takže měla takové světlé období. Nenápadně jsem na ni zaútočila, když měla takovou slabou chvilku, pro mě výhodnou. Tak mi to slíbila s tím, že si tam sama zahraje takovou nevděčnou roličku na začátku a na konci, což je úplně ideální, protože jsem se bála jakékoli herečce to nabídnout. Je to opravdu jen takový malý prostor.
Jak ta spolupráce nakonec probíhala?
Práce byla báječná. Dcera mě překvapila. Bála jsem se, že se s ní budu dohadovat, nebo někde protestovat, vůbec k tomu nedošlo. Velmi poslušně jsem plnila její pokyny, ona mě ještě vozila na zkoušky. Vzaly jsme si klíče od Divadla Kalich, které bylo ještě zavřené, protože se tam nehrálo.
Dostaly jsme zkušebnu, ve které se jakž takž topilo, a začaly jsme tam dennodenně zkoušet, čímž jsme je docela překvapili. Asi proto, že si mysleli, že si to odzkoušíme doma. Ale to nejde. Každá ta hra je proces. A už máme zažité, že to domácí zkoušení nemá ten správný režim, který to potřebuje. Přijít na desátou hodinu, dát si kafe, začít zkoušet, v poledne pauza a pokračovat do dvou.
Změnila se nějak nucenými pauzami vaše vášeň pro hraní?
Já jsem čekala sama na sebe, co mi vyplodí tady ten orgán, na který si ukazuji (mozek – pozn. red.), jestli tam ještě něco uvnitř je. Jestli ta pauza pro mě nebude nebezpečná v tom smyslu, že mi ty texty nespadnou někam do pomyslného koše, jako se vyhazují věci z počítače. Koš je úžasná věc. Ale bála jsem se, jestli mi to do něj všechno nespadne a já ho omylem nevysypu.
Měla jsem na repertoáru sedm her, samé poměrně velké role, textově rozsáhlé. Když jsem se vrátila na Audienci, což byl pro mě takový dost stěžejní úkol, tak jsem si říkala, že teď se to ukáže. My jsme to dokonce natáčeli pro televizi. Já si to možná pustím za deset let, teď se na to dívat nechci. (smích)
OBRAZEM: Arabela slaví čtyřicátiny. Jak vypadají hvězdy seriálu po letech |
Proč to tak je?
Ten pohled na sebe je totiž velmi nebezpečný. Já už se při filmování nechodím dívat na jednotlivé záběry, protože to člověka strašně ovlivní. Ale bohužel v těch nejposlednějších věcech, které by ho měly ovlivňovat.
Například si říkáte, že vypadáte špatně, nebo něco v záběru špatně držíte. Člověk se dívá po těch vnějších chybách a začne se v tom opravném natáčení na ně soustředit. Na Audienci se tedy teď dívat nebudu. Už jsme měli několik představení pro publikum a ta paměť celkem fungovala. Tak jsem si potají potřásla pravicí s levicí, že to snad ještě půjde.
Máte nějaké oblíbené roční období, ve kterém se cítíte nejvíc ve formě? Je to právě třeba léto?
Léto může být pro člověka, který cítí určité vlivy počasí, dobré i horší. Někdy se těšíte k moři… ale to už se mi letos nepovede, nebudu to asi ani zkoušet. Pracovně nevím. Kdysi jsem v létě točila hodně, protože nebyl čas během sezóny. Pak jsem zase měla období, kdy jsem odmítala všechnu práci v létě, protože jsem se chtěla věnovat odpočinku a rodině. Letos to léto strávím spíš pracovně. Budu v Olomouci točit film s Mirkem Krobotem, také budu točit s dětmi ze zlínské školy. Teď dokončuji jednu pohádku. Celkově to bude takové pracovně rozkouskované. Co se týká odpočinku, to bude akorát chalupa.
Sabina Remundová a Iva Janžurová
Když zavzpomínáme na Vladimíra Menšíka, co vám dávaly natáčecí dny v jeho společnosti?
Samozřejmě to byla vždycky radost. Já jsem nikdy nebyla třeba jako Jiřina Bohdalová a neuměla zabavit publikum. Myslím ten herecký kolektiv, který odpočíval mezi záběry. Menšík byl prostě spolehlivá osobnost, která vás za každou cenu dovedla pobavit. Bylo na něm vidět, že touží po tom, být středem zábavy, která se mezi pauzami mohla provozovat. Nepřetržitě plodil nějaké legrace, příběhy a byl zkrátka zábavný člověk. Navíc byl moc milý. S ním to bylo skvělé. Ale když jsme teď o tom mluvili, co ten mozek vydrží a nevydrží, zažila jsem okamžik, kdy mu došla tahle úžasně tryskající hlava. Toho se trošku bojím.
Maminka u seriálu pláče, říká hvězda Kukaček Sabina Remundová |
Na koho dalšího ráda vzpomínáte?
Sovák byl také člověk, který chrlil nádherné fóry. Stelinka Zázvorková, nekonečný zdroj historek i vědomostí. Byla velmi vzdělaná, navíc i vlídná a mlaďochovi vedle sebe, jako jsem tehdy byla já, dávala důvěru. Oceňovala každý záchvěv mého herectví a hned mě velice chválila. To byla také velice krásná osobnost, se kterou jsem mohla nějaký čas být.
Měla jsem štěstí. Milda Kopecký, to byl také člověk, který pokud nebyl zrovna ve svých chandrách, tak byl úžasně vtipný a zábavný společník. Já jsem byla vlastně vždycky spíš takový posluchač. Ono se mi to ale asi vyplatilo je nepřerušovat, tu a tam se zeptat, nebo tu a tam popíchnout, aby pokračovali.
Jak moc teď máte zaplněný diář novým filmováním?
Je toho dost. Mám i několik věcí, kde mě oslovili režiséři už před rokem. Pak řekli, že nemají peníze. A teď zase volají, že mají. Jde například o film Spící účet slovenského režiséra, dělala jsem nedávno předběžné čtené zkoušky i na film, který má zatím pracovní název Řízky s bramborovou kaší (smích). To by se ale točilo až po Novém roce.
Diář je tedy vskutku nabitý…
Herec, který je zaměstnaný v divadle, to natáčení potom už moc nevítá. V divadelním režimu mám velké role, které vyžadují soustředění, tak mi to někdy dělá starosti a vrásky. Loni jsem odřekla seriál, nebudu jmenovat který, protože nejdřív přišli s tím, že se bude točit tři dny v měsíci, potom že šestnáct dnů, že se to tvůrcům zalíbilo, že to budu hrát… Tak jsem řekla, že ne. Nezvládala bych to s tím svým divadelním zapřažením. Člověk musí člověk uvážit, co ještě může a stihne.
Co vám v průběhu léta nesmí chybět?
Nikdy mi nesmí chybět víno (smích). Říkám si, že největší trest mého života bude, až mi jednou někdo zakáže pít víno. Víno je samozřejmě nutné. Myslím, že bych jmenovala i teplý rybník na koupání, nějaké houby, ale ne zas moc, protože jejich čištění je namáhavá práce. A dobrá nálada musí bejt! S tím milým vlídným počasím.
28. května 2021 |
