Když vyšel před lety první remake Contry pro PlayStation 2, jednalo se o vcelku zajímavou událost. Hardware byl ještě relativně mladý a mnoho hráčů se těšilo, že si na něm připomenou zlaté staré časy. No, nakonec to nedopadlo úplně nejlépe, ale přesto si hra dokázala získat srdce mnoha nostalgických hráčů včetně našeho recenzenta. Od těch dob začalo ovšem různých remaků starých pecek na nové videoherní systémy přibývat: z poslední doby jmenujme kupříkladu Gradius V nebo port Metal Slugu 3. až by si člověk říkal, zdali už těch předělávek není již trošku přespříliš. Proto se firma Konami rozhodla jít na to tentokrát trošku jinak, a rozhodla se svou, dnes již můžeme říci, že svého času kultovní, sérii ContraContra je od nynějška už taky 3D! Veselme se.
I když zase až tak bezuzdné veselí na místě zrovna není. Aby totiž byl zachován duch celé série, je trojrozměrně vymodelováno pouze okolní prostředí a modely postav. Co se týče pohybu vámi ovládaných drsoňů, ti jsou vlastně stále uvězněni
dvěma rozměry. Chodíte s nimi po ploše, nad kterou oni sice plasticky ční, ovšem využitelnost třetího rozměru je prakticky nulová a má tedy pouze estetickou funkci. S tím souvisí i změna náhledu na celé dění ve hře. Od bočního pohledu na scrollovací scény se nyní přešlo na izometrický pohled shora, což je ovšem pro to, abyste měli přehled o dění na ploše vlastně naprostá nutnost. Je ale opravdu škoda, že nebylo více zasáženo do konceptu hry, který by více reflektoval možností třetího rozměru. Zatímco v původních Contrách jste chodili zleva doprava a poskakovali po plošinkách, tady sice chodíte všemi směry, ale zase už neposkakujete. Takže vlastně fakt žádná změna. V některých okamžicích je dokonce hra 2D vlastně doslova. Jedná se o úseky, v nichž se kamera přepne do jiného úhlu a zabírá vašeho hrdinu zboku nebo zezadu (třeba když po kolmé stěně prcháte před obřím ještěrem). Není to ale zase vyložený zápor, spíše naopak, protože tyto herní pasáže hru velmi vítaně oživují a zpestřují, takže vás hraní neomrzí jen proto, že byste museli koukat pořád na jedno a to samé, jen v různých prostředích.
|
Příběh hry je klasicky nepodstatný. Na výběr máte ze dvou postav, kdy jednou je starý známý Bill, který má nyní za parťáka drsného techno samuraje. Společně pak procházejí velký komplex rozdělený do čtyř úrovní, přičemž v každé z nich se utkáte s bossem z řad elitních členů jednotky Contra. Jedním z nich bude dokonce ... ne, necháme si to raději pro sebe. Pamětníci by přišli o překvápko a „nepamětníkům“ by to stejně nic neřeklo. Zajímavou věcí je ale to, že hrou procházíte ve dvou vlastně i
tehdy, když hrajete singleplayer. Řeč je ale pouze o filmových sekvencích, v nichž vždy vystupují oba hrdinové, přestože pak ve hře jdete opět jen s jedním.
Před vstupem do hry si musíte vybrat z několika sad zbraní, které se od sebe liší víceméně pouze grafickým znázorněním a jejich funkčnost je obdobná. Jedna zbraň je vždy klasická palná, druhá je něco na způsob granátů či raketometu a s pomocí třetí kosíte nejrůznější vehikly, které na vás útočí ze vzduchu. Tato třetí kategorie zbraní je opět poměrně zajímavým prvkem, protože musíte sledovat nejen zástupy běžných nepřátel a jejich palbu, ale i poletující stroje, které vám budou život znepříjemňovat vcelku solidně. Hra tak hned od počátku nabírá pekelné akční tempo. Pokud vám ale bude nejhůř a nebudete kudy ze sprchy nepřátelských střel kam, máte zde ještě možnost použít úhybný manévr. Po stisknutí příslušného tlačítka tak vaše postavička výstavní úhybný parakotoul do klidnějších míst. Je ale potřeba mít na paměti, že váš udatný rek odskočí tam, kam namíříte analogovou páčkou, kterou se pohybujete. Než získáte patřičnou praxi, nezřídka se vám tak stane, že se odkutálíte třeba právě do centra nepřátelské palby. Takže nakonec jsme tu nějaké ty vítané novinky přeci jen objevili.
Žádné grafické orgie se sice nekonají, ale v těch se dnes již soupeří v úplně jiných žánrech.
Hratelnost je sama o sobě veskrze příjemná a dle tradice série tak vlastně nemusíte řešit vůbec nic kromě pekelného soustředění a co nejrychlejších reflexů. Při tom všem ale na druhou stranu docela dobře působí bossové, u nichž dokážete na „ten správný způsob boje“ přijít poměrně snadno a nebojím se říci, že snad až intuitivně, a při několikátém hraní již ty první budete znát jako svoje boty. To ale neznamená, že by byli fádní či nudní. Budete bojovat jak s plechovými monstry, tak i s různými biologickými monstry a závěrečný souboj se psem při pádu z kosmu vás jen utvrdí v tom, že ani těm nejbizarnějším nápadům se v takovýchto hrách skutečně meze nekladou.Co se týče technické stránky hry, je slušná. Žádné grafické orgie se sice nekonají, ale v těch se dnes již soupeří v úplně jiných žánrech. Skvělá je zde ale hudba, která je tak prvoplánovitě kýčovitě „našlápnutá“, až vás skutečně rozpumpuje, jako nějaká hitovka vašeho mládí. Od minula si autoři vzali k srdci i nářky hráčů ohledně meziherních animací, které již tentokráte vypadají vcelku slušně, ale hlavně: postavy v nich už mluví. Úroveň dabingu sice není nikterak závratná, ale alespoň že tam konečně je.
Celkově tak lze říci, že Neo Contra víceméně splňuje všechny podmínky toho, aby se tato série mohla zabydlet na opět o něco vyšším technologickém stupínku a zároveň v mnoha znacích zcela jasně ukazuje na své dávné kořeny, ale otázkou zůstává, zdali to někoho bude stále ještě bavit. Jo, jako taková akční oddychovka je to úplně super zábava, ale těžko říci, zdali dokáže někoho zaujmout natolik, aby jí věnoval nějaké nadstandardní množství času. Na to, aby dokázala konkurovat současným akčním peckám, je její koncept již lehce zastaralý a pro ty, kteří na takovéto hry nostalgicky vzpomínají, by mohlo být překážkou právě ono vylepšené technické zpracování, které už je původním předlohám přeci jen poněkud vzdálenější. Pamětníci
tak možná raději zvolí autentičtěji podaný Gradius nebo Metal Slug (ten dokonce vypadá stále úplně stejně) a milovníci akčních her obecně asi dají přednost některému moderněji pojatému hitu. Osobně tak mám z této hry poněkud rozporuplný pocit. Hraní jsem si sice opravdu užil, ale těžko říci, nakolik byla moje radost způsobená tím, že jsem opět měl možnost zahrát si hru podobnou tomu, na čem jsem po maringotkách začínal. Na druhou stranu jsem měl ale neodbytný pocit, že další hru podobného typu v dohledné době opravdu hrát nepotřebuji.
| Neo Contra | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
