Jan Žďánský je stavař. Ale posledních pár měsíců si rozšiřoval obzory v úplně jiném oboru. Díky tomu už například ví, že zadek nejvíc bolí v San Francisku, že na amerických autostrádách mají navrch auta a že Pensylvánie je malá Evropa.
Jan Žďánský projel Ameriku na kole. A nejen Ameriku, on projel na kole vlastně celý svět.
V sedle svého horského kola nejprve loni překonal neskutečnou štreku z Mladé Boleslavi až do Tokia. Letos se vydal do Ameriky a západní Evropy. A před pár dny oznámil: Mise splněna!
Ujel 7 050 kilometrů
„Už dávno jsem chtěl podniknout nějakou velkou cestu, dříve jsem absolvoval kratší výlety stopem, ale chtěl jsem změnu. Autem a motorkou by to bylo drahé a nudné, loď kormidlovat neumím a jízdu stopem už jsem zažil,“ vysvětluje.
Proto se rozhodl pro kolo, ačkoli nikdy dříve na něm moc nejezdil. Už proto byly začátky cest dost náročné, zvlášť když ještě občas zasáhla vyšší moc.
„Přistáli jsme 8. června po 19 hodinách v letadle v San Francisku, kde jsme zjistili, že naše kola putovala do Los Angeles,“ vzpomíná Žďánský, který na pouť po Americe vyrazil spolu se svým kamarádem.
Čtyři dny tak museli čekat, než se jim kola vrátí. O to více času ale měli na prozkoumání zajímavého města. „Chladné město (teplotní rozdíl mezi San Franciskem a jeho okolím činí až 10 stupňů) se rozkládá na 50 kopcích, a to dá při procházkách pěkně zabrat,“ usmívá se mladý dobrodruh.
To když se mu párkrát porouchalo kolo, do smíchu mu moc nebylo. „Nevydrželo kilometry, které mělo za sebou. Praskl mi náboj zadního kola, to jsem musel koupit úplně nové, a také mi praskl samotný rám kola.“
Původní kolo je ale dost vzácné, Žďánský s ním absolvoval i loňskou tokijskou tour.
Příště? Na sever!
„Spojené státy jsem projížděl tři měsíce. Musel jsem se totiž řídit délkou platnosti cestovního víza. Projeli jsme třeba New York či Filadelfii, ale většinou jsme řešili hlavně to, jak se dostat z jednoho konce těchto měst na druhý,“ podotýká cestovatel.
Jinak mladoboleslavský tandem projížděl Spojené státy hlavně přes venkov. V obrovské zemi narážel na problémy s tím, že tam vládnou hlavně auta. V některých místech tam kromě dálnice neexistují žádné jiné cesty. „Museli jsme se táhnout mnoho kilometrů pouští a ani tak jsme se občas dálnici nevyhnuli.“
Obvykle prý přitom potkávali vstřícné, usměvavé a pohodové lidi, kteří se výpravě snažili pomáhat. Například jim v případě nouze vždy někdo poskytl vodu.
„Někdy se stalo, že jsme museli pověsit na kolo ceduli, že potřebujeme vodu, a za chvíli u nás někdo zastavil a pomohl. Při neustálém šlapání v horku jsme spotřebovali i 12 litrů vody na každého,“ vysvětluje Žďánský a dodává, že právě kvůli pitnému režimu se dobrodruhům jelo nejlépe v oblasti kolem Pensylvánie, kde jsou klimatické podmínky podobné jako v Evropě.
Ale téměř všude byl terén převážně kopcovitý. Oba cyklisté tak dostávali den co den pořádně zabrat.
Poslední etapu cesty, tedy západní Evropu, už Jan Žďánský absolvoval sám. Důkladněji si užil hlavně Velkou Británii. Pak už ho to ale táhlo po více než čtvrtroce domů.
„Pak už jsem šlapal hlavně na rychlost. Vstával jsem brzy ráno a denně ujel kolem 130 kilometrů,“ říká a přiznává, že si v závěru cesty doslova odrovnal nohy.
Teď už je v klidu domova, odpočívá a tento týden se vrátil do práce. Ale už teď má další plány: „Příště vyrazím na sever.“
