Zvuk motorové pily se line ulicí. Zesiluje s každým krokem po cestě k Velkopřevorskému mlýnu. Z mostu nad Čertovkou je vidět nevšední scéna.
Řemeslníkům teče pot po tvářích, když zvedají dřevěné klády. Staré mlýnské kolo už rozebrali téměř až na kostru.
Podle sekerníka Františka Mikyšky hrozilo, že se kolo rozpadne. Uvolňovaly se šrouby, kterými jsou k němu připevněny lopatky.
Nové kolo bude stejně jako to staré z dubu. Je to dřevo, které nejlépe odolává vlhku a má potřebnou životnost.
„Mysleli jsme, že původní kolo vydrží tak padesát let, ale to je hloupost. Kvalita dřeva se časem snižuje. Jeho stav zhoršuje to, že se neustále namáčí a pak na slunci sesychá. Ale nejhorší je asi led. Dřevo namrzne, zvětší se jeho objem a pak zase roztaje. To dřevo postupně zeslabuje až prostě vypraská. Pak přijde čas a kolo se musí postavit znovu,“ popsal Mikyška.
Řemeslníci kolo přestavují postupně. „Když ho rozebíráme, musíme se snažit, abychom to dělali váhově přiměřeně na obou stranách. Mohlo by se nám totiž roztočit,“ uvedl Mikyška.
Lednice nad mlýnským kolem
Podle sekerníka je pro kolo a jeho životnost nejlepší, když ho voda neustále smáčí, protože pak nenastávají cykly, kdy ho slunce vysouší.
Dříve proti změnám počasí pomáhala budka postavená nad kolem. „Říkalo se tomu lednice. Chránila kolo i proti rampouchům, kvůli kterým v zimě zmrzlo a zastavilo se. Dnes lednici postavit nemůžeme, protože by na kolo neviděli turisté,“ vysvětlil Mikyška.
Kolo potřebuje každodenní péči. Kromě dřeva je vyrobeno i ze železných dílů, které se musejí mazat.
„Původně tu byly přidělané knotové maznice, které v sobě měly olej. Ten přes trubičku kapal na hřídel. Ale to nebylo tak účinné jako moje vlastní mazivo, které jsem si vyrobil,“ uvedl majitel mlýna Jindřich Horel. V minulosti mlynáři jako mazivo používali například hovězí lůj.
Oprava vyjde na půl milionu
Kromě maziva se mlynář musí starat i o čistotu česel a nezapomínat na drobnou údržbu, jako je například dotahování klínů, které přidržují lopatky. Majiteli mlýna na opravy, které vyjdou asi na půl milionu korun, ještě chybí 120 tisíc.
„Před dvěma lety jsme začali žádat o peníze instituce, které by nám mohly přispět. Dostali jsme 250 tisíc korun od magistrátu a 90 tisíc korun od Prahy 1. Žádali jsme i ministerstvo kultury, ale zatím jsme nic nedostali,“ uvedl Horel.
Podle mluvčí ministra kultury Petry Hruškové majitel mlýna podal žádost až po uzávěrce.
Velkopřevorský mlýn má největší vodní kolo v Evropě. V průměru měří osm metrů a váží kolem pěti tun.
Na Čertovce je ještě jeden mlýn, Huťský, jehož kolo má průměr pět a půl metru.
V minulosti byly na Vltavě i další mlýny. Po druhé světové válce ale zanikly.
„Za války byla většina mlýnů zapečetěna a nemlelo se, jedině načerno. Za Heydricha mlynářům hrozil trest smrti, pokud se přišlo na to, že melou načerno. A po válce byla většina mlýnů znárodněna a objekty chátraly,“ uvedl Mikyška.
Dnes je podle něj v České republice na osmdesát mlýnů s vodním kolem, třetinu z nich najdou lidé ve skanzenech. „A pak si je stavějí staromilci, kteří mají radost, když se mlýnská vodní kola točí,“ dodal Mikyška.
Kolo, které doposud ve Velkopřevorském mlýně sloužilo, postavil se svými spolupracovníky v zimě roku 1992 za čtyři dny.
„Napsal jsem tehdy na magistrát, že rád kolo za rozumné peníze udělám. Řekli mi, že už je vyrobené a leží ve skladu v Modřanech. Tam na něj ale svítilo a pršelo a už bylo na maděru. Dohodli jsme se, že postavím nové. Tenkrát to stálo asi 300 tisíc,“ vzpomíná František Mikyška.
Zručný řemeslník je držitelem titulu Nositel tradice lidových řemesel, který každý rok uděluje ministr kultury.
Mlýnské kolo Mikyška vyměňuje společně se synem a brigádníky. „Mladí lidé, kteří by uměli řemeslo, chybějí. A když si je nevychováme, tak se do řemesla nepustí a raději pracují na počítačích. Na tom v budoucnu pohoříme,“ myslí si Mikyška.
Podle něj je potřeba, aby měl sekerník technickou představivost a manuální zručnost. „Jak já říkám, i na práci s lopatou musí mít člověk grif, aby si neublížil a nevypíchl si oko,“ dodává Mikyška s úsměvem.
