Dnes jsou to běžné rodinné domky a na první pohled by vůbec nikdo neřekl, že se tu kdysi otáčela velká dřevěná vodní kola.
Z vodních mlýnů, kterých bylo v celém Zlínském kraji plno, zůstaly jenom fragmenty. Občas lze vidět část náhonu, zrezivělé stavidlo či vybetonovanou jámu, kudy propadávala voda.
„Funkční mlýny jsou dnes naprostou vzácností. Ty malé už prakticky vymizely,“ říká Arnošt Pospíšil z Holešova, který v 90. letech – jako jeden z posledních na Moravě – provozoval vodní mlýn v Žákovicích nedaleko Bystřice pod Hostýnem.
„Bylo to dědictví po rodičích. Činnost jsem musel ukončit kvůli zdravotním problémům, které toto těžké řemeslo přináší. Dnes už tam bydlí jiná rodina a nemele se tam,“ líčí bývalý mlynář osud, který potkal řadu dalších mlýnů.
Pospíšil je autorem několika historických publikací o mlynářství. V nové knize Vodní mlýny na toku Rusavy přibližuje osudy několika historických mlýnů na Kroměřížsku. Jen na toku Rusavy jich fungovalo několik desítek. Do oblasti dnešní východní Moravy se dostaly okolo 13. a 14. století, ale počátek mlynářství se datuje mnohem dříve.
„První zmínky už jsou tři tisíce let před Kristem. Drcení zrna na mouku prošlo velkým vývojem. Nejdříve se drtilo pouze ručně dvěma kameny, později lidé přišli na to, jak kámen rotovat pákou či zapřaženým dobytkem. Zpřevodování a vývoj vodního kola trval celá staletí,“ uvádí Pospíšil.
Pořízení vodního mlýna přitom bylo velmi nákladnou záležitostí. Zprvu si jej proto mohla dovolit jen vrchnost nebo církev. Například k vodnímu mlýnu v Brusném se objevují písemné zmínky už z roku 1377 a staré záznamy popisují, jak si šlechta tento mlýn přeprodávala.
Dochovala se i kopie pergamenu z roku 1769 svědčící o tom, že Marie Amalie, hraběnka von Montelabate, rozená von Rottal, která byla spolumajitelkou panství bystřického a statku prusinovského, prodává svobodný mlýn a pilu poddanému Janu Zicháčkovi za 400 zlatých.
„Byla běžná situace, že vrchnost později tyto mlýny pronajímala a následně prodávala do rukou mlynářů. Rozhodně ale nešlo o automaticky výnosnou činnost, která se dala provozovat bez rizika,“ upozorňuje Pospíšil.
Mlynář byl zručný a rozuměl zemědělství či obchodu
Mlynáři totiž museli být zdatní technici, kteří si uměli opravit či zkonstruovat různé části mlýnské technologie. Zároveň se potřebovali vyznat v zemědělství nebo obchodní činnosti.
„Náklady byly vysoké. Kupříkladu jen dřevěné mlýnské kolo se muselo vyrábět z dobře rostlých, staletí starých dubů. Pak stačilo, aby přišla zima, led kolo poničil, a hned se provozovatel mlýna ocitl ve ztrátě,“ poznamenal Pospíšil.
Mlynáři proto provozovali navíc ještě polní hospodářství, pilu či například pálenici. Snáze se tak vyrovnali se situacemi, kdy se nemlelo.
„To bylo nejen v zimě a při povodních, ale také při velkém suchu. Dnes je řeka Rusava v podstatě jen vyprahlé koryto. Když přišly takové roky, mlít se pochopitelně nedalo,“ zmiňuje.
Rizika mlynářům alespoň částečně vynahrazovalo společenské postavení a uznání. I kvůli tomu, že dělali zajímavou činnost, které málokdo rozuměl, se na ně nahlíželo s respektem. Ten byl ale zároveň vykoupen fyzicky náročnou dřinou při obsluze mlýna.
„Znám to z vlastní zkušenosti. Obsluhoval jsem pětipatrový mlýn a spočítal jsem si, že za den projdu všechna patra stotřicetkrát. Tělo dostane zabrat,“ líčí Pospíšil.
Náhony vytvářely v krajině zajímavé úkazy
Podle něj mají lidé zkreslenou představu, že do mlýna se jednou částí nasype zrno a v další části se za chvíli objeví krásná mouka. Realita je ale složitější.
„Mletí je dodnes složitý proces. Zrno přemíláte až čtrnáctkrát, postupně oddělujete zbytky a každou část třídíte, odsáváte a zpracováváte různými způsoby,“ říká bývalý mlynář.
Samostatnou kapitolou pak bylo budování nezbytných náhonů, které tvořily pozoruhodná vodní díla. Mlýny se totiž často musely budovat ve srázech a místech s velkým spádem, která se ale nenacházela v těsné blízkosti vodních toků. Vodu tak do nich bylo potřeba přivést i těžkým terénem.
Pomocí náhonů v krajině si tak mlýny vodu z řeky půjčovaly a zase vracely. Jen na toku Rusavy bylo asi dvacet kilometrů strouh a koryt, které vodu vedly.
„Když si uvědomíte, že většina z nich se hloubila ještě bez znalosti železa, jen dřevěnými nástroji, a spádovalo se bez použití vodní váhy, je to až neuvěřitelné,“ prohodí Pospíšil a z jeho slov je poznat obdiv.
Náhony vytvářely v krajině zajímavé úkazy. Mimořádný a dodnes zachovaný je například ten v Dobroticích u Holešova pod takzvaným Vantrockým mlýnem, kde koryto tvoří most, jenž překonává místní řeku Rusavu v šestimetrové výšce. O stovky metrů dál pak náhon napájí rybníky v holešovské zámecké zahradě.
„To je v současnosti jeho jediná funkce. Navíc je ve špatném stavu a zasloužil by si mnohem větší péči,“ naznačuje Pospíšil.
Památkou se stal jen zlomek mlýnů, mnohé zchátraly
Mlýnské kameny drtily obilí tradičním způsobem až do druhé poloviny 18. století. Mlynářství pak změnil technologický pokrok. Ti, co začali využívat válce a později motory a turbíny, byli ve velké konkurenční výhodě proti mlynářům spoléhajícím se pouze na sílu toků. Mlýny se tak začaly rozšiřovat a přibývaly nové technologie.
Definitivní úpadek pak znamenala druhá světová válka a nástup socialismu.
„Na konci roku 1951 přišel stát s výnosem, který zakazoval všem námezdním mlynářům pokračovat v činnosti. Během tří měsíců tak ztichla vodní kola a turbíny tisíců mlýnů u nás,“ popisuje Pospíšil.
Zůstalo jen několik větších mlýnů. V 90. letech pak přišla technologická revoluce, velké mlýny se plně zautomatizovaly a celý mlecí proces začal řídit počítač.
Z mnoha historických vodních mlýnů se časem staly rozvaliny. Jen minimum z nich získalo status památky.
„V některých případech to stejně nepomohlo. Například památný Vantrocký mlýn v Dobroticích bez zájmu zchátral,“ lituje holešovský odborník.
Typické dřevěné vodní kolo tak v okolí řeky Rusavy dnes spatříte jen v Brusném. Jeho skoro pět metrů vysoká replika je součástí penzionu Brusenka, kde ji roztáčí voda, která sem přitéká vysokým dřevěným korytem.
Zachovalejší mlýny jsou ještě k vidění například v Kelči, Žákovicích či Rychlově.
