„Kardinál Dominik Duka nyní podniká kroky k oficiálnímu zahájení beatifikačního procesu P. Josefa Štemberky. V úředním diecézním oběžníku vyšla výzva pro pamětníky a historiky, jejichž svědectví bude pro tento krok užito,“ uvedl k aktuálnímu stavu Štemberkovy beatifikace Stanislav Zeman z pražského arcibiskupství. Návrh poté musí schválit ordinář pražské diecéze a Česká biskupská konference.
„Schvalovací proces poté bude pokračovat ve Vatikánu v Kongregaci pro blahořečení a svatořečení,“ objasnil Zeman další postup. Kdy může být celá procedura završena, prý nelze odhadnout.
Gestapo na lidickou faru vtrhlo poprvé 4. června 1942. V gradující atmosféře strachu a teroru, rozpoutaného po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, obávaná německá tajná policie zatkla příslušníky rodin Stříbrných a Horáků a provedla i prohlídku na faře. Už tehdy čelil třiasedmdesátiletý duchovní ataku gestapáků. Zpočátku verbálnímu. „Já toho černého zastřelím,“ pronesl podle poválečného protokolu jeden z úředníků kladenské venkovní úřadovny gestapa. Po odjezdu policie nastalo v obci mírné uklidnění.
Kněz v úterý 9. června 1942 odjel na kladenský oberlandrat (správní úřad, pozn. red.) složit povinnou zkoušku z němčiny. Tedy splnit nařízení jako všichni veřejní zaměstnanci. Posléze P. Josef Štemberka zašel za arciděkanem Josefem Kloučkem. Tam se mu podle některých historiků dostalo varování, aby se do Lidic nevracel. „Vím, že se tam něco děje, ale já se ke svým vrátit musím,“ odpověděl kněz. Týž den, 9. června 1942 večer, začala tragédie Lidic.
„Po 20. hodině večerní vydal velitel Harald Wiesmann rozkaz, abychom se shromáždili na dvoře služebny. Tam stály veškeré vozy připraveny k odjezdu do Lidic,“ vypověděl před vyšetřovací komisí v létě 1945 Rudolf Vlček, šofér kladenského gestapa.
V noci na 10. června 1942 gestapo vtrhlo i na faru. „Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů. Ptali se, kde je farář. Viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce,“ vzpomínala Štemberkova hospodyně Antonie Škrdlová.
Útěcha na poslední cestě
Duchovního s dalšími lidickými muži esesmani odvedli do Horákova statku. Tam se již chystala hromadná poprava. Štemberka se podle svědků obrátil na šéfa kladenské SD Maxe Rostocka s prosbou. „Ten aniž kněze uznal za hodna jediného slova, chytil jej za ramena, prudce otočil a kopl tak silně, že stařičký farář padl do prachu silnice,“ vypověděl po válce kladenský gestapák Wilibald Bürger.
Asi v sedm hodin ráno 10. června 1942 začaly popravy. Strážní stavěli oběti před popravčí četu po deseti, na každého muže stříleli podle rozkazu tři vojáci, dva mířili na prsa a jeden na hlavu. Štemberka šel na smrt mezi posledními. „Do poslední chvíle posiloval modlitbou a Božím slovem farníky, to samo svědčí o odvaze sdílet tragický osud se spoluobčany,“ uvedl historik Jaroslav Šebek. Na dvoře Horákova statku zemřelo 173 mužů.
Do Lidic nastoupil rodák z východních Čech roku 1909. I v převážně dělnické obci si získal respekt. „S láskou k národu byla spojena láska ke spoluobčanům. Kdykoliv kdokoli přišel, vždy mu byly farní dveře otevřeny. Odtud přinášeli si všichni pomoc,“ vzpomínali svědci. Josef Štemberka podle hospodyně nepil alkohol, rád však vyráběl nápoj z černého bezu. Jeho oblíbeným jídlem byly tvarohové karbanátky s rajskou omáčkou.
Konec pánů Kladna
Šéfa kladenského gestapa Haralda Wiesmanna a dalších patnáct někdejších obávaných vládců města žalobce postavil před soud kvůli vyhlazení Lidic a další delikty roku 1947. „Trvám na tom, že nemohu za smrt mužů v Lidicích,“ tvrdil Wiesmann, vinu svaloval na nadřízené. To mu nepomohlo, s pěti gestapáky skončil 24. dubna 1947 na šibenici. Další obžalovaní dostali tresty od čtyř do 30 let.
Max Rostock měl více štěstí, za mřížemi pankrácké věznice se ocitl až roku 1949. V jeho případě vynesený rozsudek smrti nebyl vykonán. Ve vězení jej naverbovala StB, roku 1953 dostal od prezidenta Zápotockého milost. V únoru 1960 se dočkal odsunu do Německa.
