Čím dál víc lidí se chce podle Institutu plánování a rozvoje (IPR) pražského magistrátu podílet na proměnách města společně s úřady. Těm, kteří tápou, má pomoci Manuál participace, který v listopadu schválili radní hlavního města.
Návod pro městské části a organizace, ale i pro developery a veřejnost je na světě zhruba rok, nyní však dostal oficiální razítko. „Je to teoretická pomůcka pro něco, co už v praxi mnohdy funguje,“ vysvětluje Milan Brlík, vedoucí kanceláře participace na IPR.
Manuál říká, že prvním krokem moderní a správné přípravy každého projektu je zjištění potřeb těch, které daná změna – výstavba přechodu pro chodce, cyklostezky, silnice nebo třeba jen instalace laviček – ovlivní. Ať už anketou na ulici, sérií dotazníků, hlasováním na webu, nebo sousedským setkáním u kávy, kde si lidé vyjasní, co od vybudování například nového hřiště očekávají.
Vás určitě podplatil developer
Inspiraci si tým na IPR vzal ze skandinávských zemí a Berlína, jejichž obyvatelé jsou v tomto směru mnohem aktivnější. Brlík míní, že čas strávený diskutováním s občany sice stavbu nejprve protáhne, ale v důsledku ušetří čas ve „fázi protestů“. Těch je díky tomu, že se lidé o stavbě dozvědí předem a co nejpodrobněji, velmi málo.
Institut plánování a rozvoje (IPR)Vznikl v listopadu 2013 z někdejšího Útvaru rozvoje hl. m. Prahy. Pro metropoli připravuje nový územní nebo strategický plán a další významné dokumenty. Sídlí ve Vyšehradské ulici v Praze 2 a podle ředitele Sekce vnějších vztahů Adama Švejdy se chce více otevřít veřejnosti. „Dříve byl kolem všech trávníků řetízek, vstup byl zakázán. My jsme to zrušili a nyní pracujeme na projektu, kterému říkáme Camp (Centrum architektury a městského plánování). Bude to místo, kde lidé budou moci například diskutovat s developery o jejich plánech nebo posedět v kavárně,“ říká Švejda. Novým ředitelem Institutu se v úterý stal Ondřej Boháč, který dosud působil v institutu jako zástupce ředitele (více zde). |
Pracovníci s blokem a tužkou se však často potýkají s nedůvěrou. „Lidé ještě nejsou zvyklí na to, že úřad přijde až k nim a na něco se jich otevřeně ptá. Velmi často se setkáme s domněnkou, že jsme podplacení developerem, přestože tam žádný není. Velká práce je proto nastolit důvěru,“ popisuje Brlíkova kolegyně Pavla Pelčíková.
Vypráví, že díky setkáním si i sami občané často uvědomí, jak v praxi vypadá plánování rozvoje města a kolik času zabere.
„Lidé čekají, že do pár měsíců bude hotovo, a pak si myslí, že jsme se na ně vykašlali. Jenže každý stavební proces nějakou dobu trvá,“ vysvětluje městský architekt Prahy 10 Pavel Ludvík.
Víc místa na parkování, nebo širší chodník?
Typickou skladbou na takovém sousedském setkání bývá: žena na mateřské, živnostník, důchodkyně a řidič. A každý má svůj pohled na věc. Zatímco řidič chce co nejvíce místa k parkování, čerstvá matka by raději širší chodník.
„Zajímavou metodou v konfliktních situacích, kdy si lidé neústupně stojí na svém, je výměna rolí. Řidič kamionu pak musí hájit zájmy handicapovaných lidí a maminka s kočárkem zase zájmy řidiče. Pak si uvědomí, že jejich pohled na svět je sice relevantní, ale není jediný správný, čímž se hrany konfliktu trochu obrousí,“ líčí Brlík s tím, že podobná setkání k projektům IPR nebo městských částí mají téměř každý týden.
Dobrým příkladem je podle Brlíka Praha 10 nebo Praha 7, kde občany do diskuzí nad budoucností jejich okolí vtahují nezávisle na manuálu.
Mluvčí desáté části Vít Novák připomíná třeba park Na Solidaritě, na jehož budoucí podobě se lidé podílejí od počátku. „Ještě než vznikl návrh, udělali jsme několik akcí pro občany a ptali se jich, co by v parku chtěli. Výsledky jsme předali architektům, kteří je zanesou do svých návrhů. O těch budou lidé hlasovat na webu a o nejlepších variantách pak zase budeme diskutovat na sousedských setkáních,“ popisuje Novák.
Práci lidí může zhatit úředník
Politici jsou snahám IPR údajně naklonění. „Participace je výborným nástrojem aktivizace obyvatel. Jedině aktivní občané mohou měnit město k lepšímu. Pasivita způsobuje postupné odtržení politiků od obyvatel a naopak,“ říká například náměstkyně primátorky pro územní rozvoj Petra Kolínská.
Podle Brlíka dnes zapojování občanů do života města tedy skoro nic nebrání. Lidé jsou čím dál nadšenější a zájem mají i stavební firmy. Zbývají jen úřady.
„Obrovský problém je starobylý systém veřejné správy. Přebujelá byrokracie, kde pravá ruka neví, co dělá levá, x úřadů pro jeden papír. Často se stane a také se toho u spousty projektů bojíme, že třeba rok pracujeme na participaci s občany a pak všechno zablokuje jeden ze čtyřiceti úřadů, co o tom rozhodují,“ posteskl si Brlík.
Česká republika neslavně dopadla v nedávném žebříčku Světové banky, která seřadila 190 zemí světa podle toho, jak rychle schvalují nové stavby. Česko se v něm se svým 130. místem zařadilo mezi Kosovo a Portoriko.
„Před námi je i Papua-Nová Guinea, kde se lidé vraždí na ulici,“ glosuje vedoucí kanceláře participace s tím, že se IPR v rámci sbližování všech zúčastněných snaží naučit úřady spolu komunikovat tak, aby stavba neztroskotala na jednom úředníkovi. „Když se to nakonec nepostaví, lidé jsou otrávení a na další plánovací setkání už nepřijdou,“ dodává Brlík.
