Z tunelu vyjíždí motorák se dvěma vagonky. Ve stanici Špičák se třemi kolejemi souprava zastavuje. Klasický hranatý motorák v původním červeno-krémovém nátěru, který si železničáři pojmenovali jako Orchestrion, Šukafon, Skleník nebo Plevel, se po chvílí rozjíždí a i s připojenými vagony stejného vzhledu mizí v tunelu na druhé straně nádraží.
I když šumavské nádraží Špičák má tunelový portál jen na své severní straně, vše ostatní včetně vzhledu nádražní budovy odpovídá. Jen je to vše na kolejišti plzeňských železničních modelářů 87krát zmenšené.
„Ze stanice Špičák vjede vláček do tunelu a pak po trati v horském terénu dojede do stanice Hrádek. Ta není průjezdná,“ popisuje šéf modelářského klubu Jiří Baudis průjezd motorového vlaku obloukem ve stoupání i po kamenném mostě před vjetím do hrádeckého nádraží.
Ovládání bez počítače a elektroniky
Vlak vjíždí po levé koleji do nádražíčka. O kus dál zastavuje. Ze stejného zhlaví stanice, jak se odborně říká soustavě výhybek, vybíhá ještě jedna kolej. Končí zarážkou po pár desítkách centimetrů. Dál je velké údolí. To se podle Baudise možná ještě letos změní.
„Doma dodělávám zmenšenou kopii pňovanského mostu. Po reálném jezdí vlaky přes přehradu Hracholusky. Tady po něm budou vláčky jezdit přes velké údolí do stanice Malonice,“ vysvětluje Baudis.
I Malonice jsou teď pouze úvraťovou stanicí, kterou se nedá projet. Jedna kolej z nich vede do skrytého nádraží schovaného před zraky diváků uvnitř velkého kopce s vápencovým lomem. Skrz kopec vede tunelem i mnohem frekventovanější trať do nádraží Horažďovice, jehož součástí jsou velká sila k nakládání zpracovaného vápence do vagonů.
Celé kolejiště s třičtvrtěkilometrem kolejí a více než dvěma stovkami výhybek současně ovládají čtyři lidé. Nepomáhá jim žádný počítač nebo elektronika, vše ovládají tlačítky podobným způsobem, jako se na řadě míst provoz na dráze řídil ještě v 80. letech minulého století. V klubovně s kolejištěm je neustále slyšet slabé cvakání. To o sobě dává vědět téměř tisícovka telefonních relé, která přepínají světla na návěstidlech před vlaky, přehazují výhybky nebo odpojují a zase zapojují proud do kolejnic podle toho, jestli vlak může jet, nebo naopak musí zastavit.
Pošumaví mezi roky 1945 až 1985
Podle Baudise je kolejiště inspirované Pošumavím zhruba v době mezi roky 1945 až 1985. „Snažíme se, aby tomu odpovídaly nasazované vlaky, autíčka, domy i vše, co na kolejišti je. Proto sem nepatří Pendolino. A nemusíme řešit ani změnu dopravce v Pošumaví, který začne zajišťovat v prosinci spoje pro kraj,“ usmívá se šéf modelářů.
Malí kluci i holky se mačkají u zábradlí a ukazují rodičům nebo prarodičům, kteří se s nimi přišli podívat na mašinky, který vláček zrovna jede, co se jim nelíbí a mudrují nad tím, proč dlouhý vlak s vagony pro přepravu uhlí tak dlouho stojí u návěstidla před vjezdem do jednoho z tunelů.
„Mami, mami, podívej se! Támhle vezou starou tramvaj. A ta parní mašinka má za sebou hodně stejných vagonů. Vidíš jí? Teď je na tom mostě,“ křičel na mámu asi čtyřletý kluk.
Pňovanský most nebude tím jediným, co chce parta nadšenců na kolejišti změnit. U stanice Špičák, na druhé straně nádraží, vyroste statek, pod dlouhým železničním náspem v nové části kolejiště plánují vybudovat zmenšený cukrovar. Vlečku z nádraží už mají položenou. „Hlavní trať jsme už prodloužili z 81 na 94 metrů. Práce na krajině je pořád dost, budou přibývat další a další detaily. Chceme oživit i silnice. Začala nám po nich jezdit dvě auta, ale chceme jich mnohem více. Práce na kolejišti nikdy neskončí, pořád je co dodělávat a vylepšovat,“ podotkl k celoživotní vášni členů modelářského klubu Jiří Baudis.
Kolejiště je v modelářské klubovně otevřené vždy od čtvrtka do neděle. V pracovních dnech otevírají ve tři odpoledne, o víkendech v devět hodin ráno. Posledním dnem letošní výstavy bude neděle 17. prosince.
