Zatímco rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy nebo Volá Londýn komunistický režim rušil, německé televizní programy zůstávaly ušetřeny. Důvod byl podle lidí znalých tehdejší situace jednoduchý.
Německé televizní vysílání mělo jiné technické parametry než v Československu. Když si Češi nenechali upravit běžně kupované televizory, z německého vysílání měli často jen němé kino, obraz bez zvuku. Důvody vysvětlil vyučený opravář televizí Jaroslav Lobkowicz. Přijímané československé programy měly jiný odstup obrazu od zvuku než ty německé.
„Když někdo chtěl k německému televiznímu vysílání i zvuk, musela se v televizi udělat úprava, a pak se přepínalo, jestli chcete sledovat tehdejší československé, nebo německé programy. Když jsem po vyučení a vojně nastoupil v Plzni do práce, nechal jsem si vysvětlit od kolegů, jak se úprava provádí. Byly to nastavitelné kondenzátory, které se musely správně natočit. Pak tam byl šoupátkový přepínač. Mohl jste se koukat na československé vysílání, když jste chtěl německé i se zvukem, přepnul jste a naladil si k německému obrazu i zvuk. Většinou za mnou chodili známí, abych jim televizi upravil,“ vzpomíná Lobkowicz.
V roce 1968 emigroval, po návratu do Plzně byl opakovaně zvolen poslancem, jeho poslední mandát skončil před dvěma roky.
Šestasedmdesátiletý podnikatel maturoval v roce 1959, další dva roky se v Kutné Hoře učil opravářem televizorů. „Krátce po vyučení jsem šel na vojnu do Josefova, tam jsem spravoval televize všem důstojníkům. Bylo to výhodné, na rozdíl od ostatních jsem kvůli tomu dostával vycházky,“ vzpomíná s úsměvem ve tváři.
Jaroslav Lobkowicz (vpravo) se vyučil opravářem televizorů.
V šedesátých letech minulého století Československá televize pokrývala celé území jedním programem, druhý spustila v květnu 1970. V západních Čechách se ale v 60. letech daly chytit ARD a ZDF.
Protože staré televize měly omezený počet předvolitelných programů, začaly se už v 60. letech minulého století v domácnostech objevovat tunery-konventory. Byly to krabičky, do kterých byly svedené antény ze střechy, a točením knoflíku popojížděl jezdec po stupnici, stejně jako to bývalo u rádií.
Často si lidé u stupnice dělali fixem čárky s názvem programu, aby je rychleji nacházeli. Z této krabičky pak pokračovala anténa do televizoru.
Sledování německých programů má v živé paměti i Plzeňan Karel Kortan. „Na začátku 70. let hodně lidí začalo německé programy sledovat. Jednou za měsíc vysílali Beatcluby, které později nahradily Rockpalasty. Programy o bigbítu jsme si nemohli nechat ujít. Když je Němci vysílali, do Plzně jezdívaly i spousty známých lidí z Prahy, a společně jsme se na ně dívali.“
„Podobné to bylo s fotbalem vysílaným z Německa. Když člověk šel kolem pivovaru a začala se tam objevovat osobní auta s pražskými značkami, ve kterých seděli čtyři chlapi, většinou to znamenalo, že Němci vysílají nějaký evropský fotbalový pohár,“ vzpomněl Kortan.
První televizory nesly značku Tesla
První československé televizory nesly značku Tesla. „Byly dva typy s obrazovkou velikosti pohlednice. Typ 4001 byla jen televize, 4002 byl navíc vybaven i radiopřijímačem. Ale bylo jich málo, často jen jeden ve vesnici. Kdo ji měl, u toho se lidé většinou scházeli,“ vzpomíná na začátky televizního vysílání Jaroslav Lobkowicz.
Ten po návratu z vojny nastoupil k plzeňským opravářům televizorů, kteří měli sídlo v rohovém domě vedle synagogy v sadech Pětatřicátníků.
Češi jezdili pro nedostatkové zboží do Německa
„Tehdy ještě stála budova 35. kasáren a už v 60. letech tam bylo málo místa na parkování. Každé ráno jsme dostali adresy zákazníků, kterým jsme měli opravit přístroje, a museli je objet. Každý z nás měl velkou tašku a v ní základní lampy a potřebné součástky ze skladu. Většinou jsme vozili kolem 20 různých typů lamp. Na televizory, které tehdy byly v domácnostech, to většinou stačilo, protože některé součástky byly mezi televizemi různých výrobců zaměnitelné. A když některá součástka chyběla, dala se koupit i v běžném obchodě. Jeden byl na Stalinově třídě (nyní Americké) mezi mostem přes řeku Radbuzu a nádražím,“ vysvětlil Jaroslav Lobkowicz.
Na rozdílnost vysílacích norem v Německu a Československu narazili lidé, když po listopadu 1989 vyrazili do Německa pro barevné televize nebo videorekordéry, které byly v Československu nedostatkovým zbožím.
Pokud už z výroby nebyly vybavené pro příjem televizních kanálů pro tehdejší západní i východní blok, po dovezení a spuštění německé programy běžely i se zvukem bez problémů, ale české byly němé. Takže opraváři opět zařízení doplňovali o přijímací komponenty, ale tentokrát pro český zvuk.
