Po 36 letech končí ve funkci kastelána velhartického hradu Petr Mejstřík. | foto: Ladislav Vaindl, 5plus2.cz

Konečně se daří napravit soudružskou devastaci, říká kastelán z Velhartic

  • 0
Kastelán Petr Mejstřík působí na hradě Velhartice na Klatovsku 36 let. Žádný z jeho kolegů v České republice není s jednou památkou svázaný tak dlouho jako on. Jeho éra ale končí, pro odchod se rozhodl sám. „Ty ruiny mě přitáhly, byly pro mě obrovskou výzvou,“ vzpomíná v rozhovoru pro MF DNES.

Co vás vedlo k tomu, že po tak dlouhé době pozici správce areálu opouštíte?
Je třeba říct, že věk nikomu neubývá. Já už vstoupil do toho důchodového. Dospěl jsem k názoru, že už jsem Velharticím dal, co jsem mohl. Dle mého posouzení věci dospěly do takového stadia, že je rozumné to předat někomu dalšímu. Svůj pohled na situaci jsem konzultoval se svým ředitelem. Ten nebyl moc pro. Chtěl, abych zůstal ještě nějaké dva tři roky. Domluvili jsme se ale, že vypíšeme výběrové řízení, kdyby se našel někdo šikovný. To proběhlo a dopadlo nadějně. Takže mohu skončit. Myslím si, že éra kastelánů v té podobě z 90. letech, jak jsem ji představoval i já, končí. Je to minulost. Památky potřebují mladé lidi, kteří lépe zpracovávají nové podněty. Jsou schopni se k věcem postavit pružněji.

Fotogalerie

Nelitujete svého rozhodnutí?
Určitě si nemyslím, že to byla chyba. Podle mě nastal správný čas. Čímž samozřejmě neříkám, že se mi hrad nezadřel hodně pod kůži. Je pravda, že jsem se domníval, že jsem připravenější. Teď, když dochází k faktickému předávání, uvědomuji si, že to pro mě přece jenom není vnitřně tak jednoduché. Nicméně tak to prostě je, lidé přicházejí a odcházejí. S tím smutným pocitem se musím vyrovnat, na světě není nic donekonečna.

Opouštíte hrad úplně, nebo se chystáte s novým kastelánem spolupracovat?
Jsme domluveni, že mu zůstanu k ruce. Přesunu se z hradu do podhradí. A zkusíme to. Byl bych něco jako provozář údržby, což by mi vyhovovalo. Nechtěl bych už pracovat naplno, což, myslím, není ani potřeba. Uvidíme, jak vše bude fungovat. Pokud to nepůjde, pak odejdu úplně. Určitě nechci novému kastelánovi překážet.

Kam se podle vás hrad pod novým správcem posune?
Nový kastelán samozřejmě při výběrovém řízení představil svou koncepci. Důležité je, že památkový areál nepřebírá jako ruinu. Hrad je ve stavu, kdy má své místo v rámci cestovního ruchu. Jde o jednu z nejnavštěvovanějších památek regionu. Je to něco jiného, než když jsem já sem přišel a měl jsem jenom lopatu a kolečko a nevěděl, co dříve opravit. Z toho se logicky odvíjí i problémy, které je třeba řešit. Už to není tolik o obnově památky. Spíše se asi bude zaměřovat vedle údržby více na management a rozšíření nabídky a služeb pro návštěvníky. To se mi líbí. To je budoucnost.

Pojďme se vrátit na začátek vašeho působení ve Velharticích...
Do Velhartic jsem přicházel z Liberce. Po vysoké škole jsem hledal v nepříjemné šedivé době normalizace, jak se jako mladý člověk uplatnit. Byl jsem trochu bezradný. Nechtělo se mi běhat s oběžníky a hrát si na nějakou ochranu přírody a krajinotvorbu, což byl na škole můj obor. A tak jsem šel jezdit kamionem. To byl můj klukovský sen. Přitom jsem zkoušel psát na různé instituce, jestli by se pro mě něco nenašlo. Měl jsem něco rozjednáno ve středních Čechách. Vypadalo to zajímavě. Jednou jsem měl vykládku v Plzni. Zaběhl jsem na krajskou správu památkové péče. Padli jsme si do oka s chlapíkem, který měl na starost správu objektů. Ten mi řekl, že lidé, co mají na starost Velhartice, odchází do důchodu. Hodil se tam podle něj někdo svobodný, kdo by se věcí sám ujal. Zajel jsem se podívat, ale nějak mě to moc neoslovilo.

Kdy přišel zlom?
Nedlouho poté jsme s bratrem Martinem seděli u nás v Liberci venku a koukali jsme na hvězdnou oblohu. Řekl jsem mu, že nevím, jestli mám jít pracovat ke Konopišti nebo na Velhartice. On pronesl, že by to viděl na Velhartice. Ani on neví proč. Poslechl jsem ho. Zpětně vidím, že to z jeho strany bylo takové prorocké. Tenkrát jsem se ještě tolik nezajímal o ty věci, které přesahují nás i zemi, ale vím, že už tenkrát do toho zasáhl Bůh a poslal mě sem. Šestatřicet let je dlouhá doba.

Neměl jste už dříve chuť odejít?
Během dlouholetého působení jsme si s manželkou Andělou, která sem později přišla za mnou, několikrát řekli, že bychom mohli odejít jinam. Měli jsme velmi dobré nabídky. Vždycky nás ale Bůh v úvahách vrátil. Někdy jsem si říkal, jestli takhle dlouhá doba je na jedné památce dobrá. Jestli už nefungují stereotypy a není to spíše ke škodě. Dospěl jsem k závěru, že u památek to není špatně. Naopak. Až po mnoha letech jsem začal lépe rozumět duchu místa. Tomu řetězci lidí, kteří tady byli přede mnou. Měli nějaké plány, radosti starosti. Zanechali tu otisk. To nejde pochopit za tři roky. Teprve po nějakých dvaceti letech jsem začal objevovat další souvislosti, které jsem dříve nevnímal. Pro práci na památce je to důležitý aspekt. Musíte vědět, kam je třeba ji směřovat, stavebně i provozně. Když se mě někdo zeptá, řeknu mu, nechte kastelány dozrát. Ale ne zahnívat! Když to nefunguje, nemá to smysl, je to ke škodě. Pokud ale člověk v práci a vztahu k památce správně dozraje, je pro památku velmi, velmi cenný.

Když jste na Velhartice přišel, areál byl zdevastovaný. Bylo jasné, že změnit jej bude znamenat hodně práce. Nebál jste se toho?
Vůbec. Ty ruiny, které jsem zde viděl, mě neodrazovaly. Naopak byly tím, co mě sem přitáhlo. Chlapi mají rádi výzvy a tahle byla obrovská. Přesně tohle jsem tehdy potřeboval. Po válce byl areál odebrán původním majitelům. Poté byl využíván jako podivné rekreační středisko. Když se v osmdesátých letech dostal pod památkovou péči, byl ve velmi špatném stavu. Na celý areál byl havarijní výměr. Nebylo tady nic v pořádku - staré dráty, které nesnesly žádné zatížení, voda tekla tak čtyřikrát do týdne. Ze zříceniny se sypaly kameny. Vždycky jsme je museli narovnat, aby nepadaly dolů a neohrožovaly návštěvníky. Ti sem chodili i v době, kdy byl areál v podstatě neprovozovatelný. My jsme je tu rádi viděli. I proto jsme se snažili areál udržovat, uklízet, likvidovat nálety. Příroda hrad jakoby postupně přijímala do svého lůna. Z nádvoří v té době nebylo vidět na vrátnici, jak byl areál zarostlý. Památka pomalu usínala.

Muselo to být pro vás náročné období...
Když jsem přišel, kam jsem se podíval, bylo třeba něco udělat. V začátcích to bylo hlavně o fyzické práci. Nemáte to sám možnost zvládnout. Tehdy se nám ani nesnilo o financích, které dnes jdou do provozu památky, ať si je na sebe vydělají sami, nebo přicházejí prostřednictvím dotací. Tenkrát se s bídou dosáhlo na základní náklady. Začali sem za mnou jezdit kamarádi, pak různé křesťanské skupiny nebo Brontosauři. Dřeli jsme tady jako koně. Musím říct, že pro mě to byla krásná doba. Přes den jsme sice dřeli, ale večer jsme seděli u ohně nebo u kamen a povídali si. O všem možném, co mladé lidi zajímá, na co hledají odpovědi. Mělo to svou hodnotu. Tyhle momenty ovlivnily nejen mě, ale i stovky dalších lidí, bez kterých by nebyly Velhartice, tam kde jsou dnes. V současnosti, když kolegové nastoupí do funkce kastelána, naskytne se jim třeba možnost stomilionové dotace. Je to úplně jiný systém práce. Neříkám, že špatný. Má svoje výhody i svoje úskalí, nicméně já jsem moc rád, že jsem tady mohl byl právě v té dřívější době. To byl úžasný čas, šitý mně na míru. Mám radost z toho, že se památka někam posunula a poměrně úspěšně jsme zastavili její umírání.

Už jste zmínil možnost čerpání dotací. Co dalšího se v posledních desetiletích v památkové péči změnilo?
Největší posun z pohledu kastelána je asi v tom, že se alespoň částečně oddělila odborná památková péče a správa objektů. Předtím bylo všechno spojené. Také se zintenzivňuje vytěžování památek, roste cestovní ruch. Památky jsou postupně kultivovány a dostávají se do stavu, za který se nemusíme stydět. Daří se konečně napravit, alespoň částečně, tu soudružskou devastaci. Památková péče je křehká a složitá věc. Ovšem nebýt památkové péče spousta krásných věcí, které nás obklopují a obohacují náš život, by tu dnes už nebyla. Jsem vděčný, že takový systém u nás funguje. Povolání kastelána je specifické zejména tím, že v sobě spojuje celou řadu profesí.

Jak složité je všechny zvládnout?
Velmi. Žádná organizace, škola ani kurz vám nevytvoří kastelána. Když chcete být odborník, vystudujete školu a můžete tu práci dělat. Tohle je něco jiného. Těch činností je opravdu mnoho. Jde o obrovský záběr. Musíte se mnoha profesí, odborností alespoň dotknout, není ve vašich silách být v každé profesionál. Navíc každá památka vyžaduje něco jiného. Je rozdíl, zda se staráte o velký klášterní areál, hradní zříceninu nebo třeba zámek typu Hluboké. Až po čase se pozná, jestli člověk kastelánskou práci zvládne. Je jedno, jaké má vzdělání. Hlavní je flexibilita a schopnost vstřebávat poznatky z různých oblastí. Musí si osvojit specifičnost památkové péče, personalistiku, ekonomiku, stavební problematiku, management cestovního ruchu, zvládat jednání s firmami... Jeden můj kolega to vystihl slovy: Jednou rukou se hrabu v záchodech a druhou podávám panu ministrovi. Takhle to opravdu je. Je-li třeba, musíte si vzít motýla a přivítat delegaci, která se rozhodla na vaši památku přijet. No a pak vám vybouchnou uklízečky a vy musíte vzít hadr a kýbl a uklidit, protože druhý den přijdou lidé. Silná motivace je to zkusit zvládnout. Když zjistíte, že to jde, je to skvělé. I když vždycky se najde něco, co nezvládnete.

Je nějaké místo v areálu, které jste si obzvláště oblíbil?
Nějak jsem nad oblíbenými místy zde nepřemýšlel.... Vím určitě, že to není kancelář (smích). Hodně rád mám horní nádvoří, které je příjemným místem. Je mi tam dobře. Hrad je také nádherný za měsíčního svitu. Starobylé památky bývají často spojovány se strašidly a záhadami.

Zažil jste během doby, kdy jste ve Velharticích pobýval, nějaký nevysvětlitelný úkaz?
To je svým způsobem logická otázka. Ta památka tady stojí stovky let. Lidé na ní prožívali své radosti a starosti, lásky nenávisti, rodili se tu a umírali. To se musí někde projevit. Měli jsme s Andělou zvláštní zážitky. Jednou v noci jsme například slyšeli vrzání - někdo šel po schodech. Vzal jsem sekyrku a šel se podívat. Nikdo tam nebyl. Hutná atmosféra panovala v přední věži, která kdysi sloužila k nehezkým věcem. Hlavně citlivějším lidem tam nebylo nejlépe. Myslím, že dneska už je to v klidu. Rozhodli jsme se toto místo spravovat pro Hospodina, začali jsme jej čistit a myslím, že se to podařilo. Máme ohlasy od návštěvníků, kteří se vracejí, že se tu cítí dobře, že je tu něco pozitivního. Toho jsme chtěli dosáhnout, aby Velhartice byly příjemným místem, které bude, mimo jiné, v důsledku ukazovat lidem i na něco, co přesahuje naši běžně vnímanou dimenzi.

Potenciál na to Velhartice mají. Když už nebudete pracovat na plný úvazek, určitě budete mít více času na vaše koníčky. Na které aktivity budete mít víc prostoru?
Když padlo rozhodnutí, že končím, začal jsem se těšit na to, že budu mít víc času na věci, které mám rád. No, a když to nastává, začínám se drbat za ušima, co vlastně budu dělat. Byl jsem zvyklý ráno vstát v šest a vracet se večer. A nyní se zdá, že budu končit třeba ve tři, a co pak? Budu se muset nějak přenastavit. Jsem zvědavý, co to udělá. Mám rád vysoké hory, takže bych na ně chtěl vyrážet častěji. Baví mě i běžky. Také bych se rád věnoval práci v církvi. Najde se toho spousta. Je třeba využít, dokud tělo slouží, pak třeba skončím na zahrádce (smích).

Jarní prázdniny

Týdenní jsou na základních a středních školách rozloženy v termínech od 1. února do 14. března. Přinášíme úplný přehled prázdninových termínů podle okresů.