Zasypáním takzvané Městské řeky v roce 1911 protékající dnešním náměstím Republiky se uvolnil prostor pro pěší. A hned se objevil plán vybudovat zde podzemní tržnici.
"Tento projekt velmi prosazoval tehdejší starosta města Josef Prokop. Klidová zóna na povrchu by byla zachovaná, pod ní by bylo poměrně rozsáhlé tržiště, které by nabídlo možnost výborného obchodního centra v Pardubicích, aniž by zatížilo okolí," řekla jedna z kurátorek pardubické výstavy Nerealizovaná budoucnost Renata Klčová.
Zatímco se ve 21. století se přetřásá myšlenka vyhloubit v těchto místech zářez pro dopravu, před sto lety byl již vypuštěný vodní náhon k dispozici a zřízení tržnice se jevilo jako vhodný způsob, jak ušetřit na zavážení koryta. Navíc tento návrh reagoval na dlouhodobý požadavek přespolních trhovců, kteří žádali větší a kryté tržní prostory. Třetí výhodou bylo to, že umístění tržnice nenaruší vzhled parkové úpravy tehdejšího Smetanova náměstí.
Podle dochovaného plánu měla být z obou stran přístupná betonová budova devět a půl metru široká a 70 metrů dlouhá, její střední výška dosahovala 4,25 metru, z toho do dvou metrů vysoké měly být obklady stěn.
Myšlenka to byla možná zajímavá, ale nebylo jí přáno. "Místní trhovci se začali obávat přílivu konkurence ostatních trhovců, obchodníci argumentovali důvody ekonomickými i estetickými. Proti stavbě se postavila i větší část zastupitelstva," dodala Klčová.
Pouze úřadovny, anebo taky hotel?
Již před první světovou válkou získaly prostory Smetanova náměstí nový vzhled sadovou úpravou. Nedávno postavená budova divadla v secesním slohu spolu s Krudencovým palácem na rohu náměstí a třídy Míru, tehdy Královské, vybízely ke stavbě dalších reprezentativních budov. Významu probouzejících se Pardubic měl odpovídat Okresní dům.
Město se rozhodovalo mezi dvěma alternativami - buď budova naplněná úřadovnami, anebo velký reprezentační objekt s hotelem a restaurací. Zastupitelstvo i veřejnost nakonec zvolilo druhou alternativu, přišla však válka a Grandhotel a Okresní dům byl nakonec postaven až mezi lety 1927 a 1931.
Mezi soutěžními projekty vynikly například výkresy Františka Roitha, koncipované do historizujících slohů, Josefa Gočára v duchu dobového kubismu a návrhy Bóži Dvořáka bohatě dekorativně pojaté do novobaroka a secese. Vítěz soutěže architekt Josef Gočár sice předtím sklidil úspěch za Anglobanku vedle Zelené brány, ale protější víceúčelový funkcionalistický palác dnešního Grandu měl hodně kritiků.
Tisk ho pranýřoval jako "bednovitou, jednotvárně chudou a chudě jednotvárnou stavbu", opovržení neušel ani "strakatý" moderní nábytek.
Ale nakonec Pardubáci vzali velkolepou budovu za svou a stala se skutečným centrem společenského života ve městě. K její popularitě přispěl i Tomáš Garrigue Masaryk, který byl prvním hostem, jenž v tomto hotelově-administrativním komplexu přenocoval.
Prezident tehdy v roce 1931 dorazil do Pardubic na zahájení Výstavy tělesné výchovy a sportu, jejímž hlavním pavilonem se stalo nové Průmyslové muzeum hned v sousedství - tedy dnešní potravinářské průmyslovce. Také tato budova měla vypadat zcela jinak. Autorem projektu je architekt Karel Řepa, přestože architektonickou soutěž původně vyhrál František Kerhart. Jeho projekt byl dle zástupců města příliš odvážný a proto zvolili konzervativnější koncepci Řepovu.
