Stanislav Jeníček byl dlouholetým technologem ve vývoji nových zařízení pardubické Tesly a k televizorům měl velmi blízko. Den po invazi se mu na pracovním stole rozdrnčel telefon.
„Tady televizní vysílač Krásné, soudruh Jeníček?“ ozvalo se mu po zvednutí sluchátka na druhé straně. „Máme tady problém a myslíme si, že byste nám ho mohl vyřešit. Můžete přijet na vysílač?“ pokračoval neznámý hlas.
Stanislav Jeníček souhlasil. „Tak dobře, sejdeme se u hotelu v Nasavrkách,“ zněly další instrukce.
Tehdejší vývojář nových televizorů Tesla během krátké doby sedl do auta a z Pardubic se vydal k cíli.
Cesta to nebyla jednoduchá. Vědom si událostí posledních hodin volil raději vedlejší trasy, aby se nepotkal s vojenskými konvoji.
„Byl jsem přichystaný, že kdyby mě zastavili, řeknu jim, že jedu do Trhové Kamenice, kde to dobře znám. Naštěstí jsem nikoho nepotkal. Možná i proto, že jsem složitě objížděl Nasavrky mimo hlavní tahy,“ vzpomíná Stanislav Jeníček.
Když přijel do Nasavrk, člověk, který se mu v telefonu nepředstavil, už ho čekal na smluveném místě. „Zavezli mě k nějakému domku, tam otevřeli vrata a řekli, ať si tam schovám auto,“ říká pamětník.
K vysílači jeli gazem. Neměl potuchu, co po něm na vysílači chtějí.
„Ten člověk nevypadal vůbec sdílně. Nevypadal na to, že mi něco řekne. Tak jsem si v duchu povídal, vždyť uvidíš,“ uvedl Jeníček, který si svoji úlohu s okupací vůbec nespojoval. Když vešel do budovy vysílače, všiml si stanoviště dálnopisu, kterým redaktoři udržovali spojení s Prahou.
„Z Prahy jiného spojení nebylo. Televizní vysílání bylo už přes Cukrák přerušeno. Poznal jsem to podle toho, že neběžely ani monoskopy, které jinak jely nepřetržitě,“ popisuje pracovník někdejší Tesly, který se na vysílači potkal se skupinkou pro něj neznámých lidí.
Na Krásném už čekali na technika redaktoři z Prahy
„Na vysílači bylo všeho všudy pět lidí, v provizorním osvětleném studiu se stupínkem a debatním koutem další dva, zřejmě šlo o redaktory z Prahy. Asi jsem byl jediný, kdo o tom studiu v té době věděl. Měli připravenou novou kameru, kterou nainstalovali, ale nešla. Zjistili, že na ní nejdou pustit ani základní funkce. Nebylo to tím, že by ji neuměli obsluhovat, skutečně, ač byla nová, byla na ní závada,“ odhaluje záměr, kvůli kterému byl na vysílač povolán.
Oživit kameru se mu i s pomocí zásoby náhradních dílů a měřičů na vysílači nakonec podařilo v pozdních nočních hodinách. Improvizované vysílání tak mohlo začít.
„Doporučovali mi, ať přespím, že cesta nemusí být v noci bezpečná. Nad ránem jsem jel z vysílače rovnou do práce a první, co jsem ze zvědavosti udělal, bylo, že jsem zapnul televizor,“ vzpomíná Jeníček. Najednou spatřil to, co znal a ještě před pár hodinami viděl na vlastní oči. Malé pódium a nasvícené malé studio.
„Běželo to dobře a byl jsem spokojený, že se práce vydařila. Šlo o nějakou diskusi, o čem, to už si nevzpomínám. Jen vím, že referovali o tom, že základní síť neběžela, a tak se snažili zprostředkovat v kraji aktuální zprávy. Určitě jeli do druhého dne, kdy přesně se odmlčeli a za jakých okolností, nevím. Ale určitě to bylo potom, co vysílač objevila okupační vojska,“ líčí Stanislav Jeníček.
Muže za jeho televizní čin nikdo kupodivu neudal
Nikomu o své dobrodružné cestě k vysílači nevyprávěl. „Někdy po letech jsem se setkal s člověkem, o kterém jsem věděl, že na vysílači pracuje. Ptal se mě, jestli si na to někdy vzpomenu. Odvětil jsem mu, že samozřejmě. Na to se zapomenout nedá,“ říká Jeníček.
Bez něj by se totiž diváci na východě Čech zřejmě o osudových událostech nejen v Praze těžko dozvěděli, byť se pracovníkům televize podařilo udržet chod studia pouhý den. „Divil jsem se, že to na mě v pozdějších letech nikdo neprásknul,“ dodává. Výpomoc tehdejšímu improvizovanému vysílání nikdy nepovažoval za hrdinský čin.
„Ale beru to dodnes jako dobrodružství, protože dostat se pod stožár a k vysílači bylo pro mě hlavně po té technické stránce velkým vzrušením. Od té doby jsem tam už nikdy nebyl,“ dodává.
