Erotická masáž ušních lalůčků coby jediného místa na těle, kde je milionář upoutaný na invalidní vozík schopen cítit vzrušení. Tato scéna z populárního francouzského filmu Nedotknutelní se mohla vybavit řadě ze sto padesáti účastníků čtvrteční přednášky na téma Sexualita osob s těžkým zdravotním postižením.
V posluchárně dopravní fakulty pardubické univerzity se hledaly odpovědi na otázky, které si kladou handicapovaní, jejich blízcí a opatrovníci, ale i třeba legislativci.
Třeba jestli mají všichni lidé právo na sex.
„Ano, všichni mají právo na sex. I handicapovaní. I když ve skutečném životě to tak často neplatí. Ale lepší se to,“ řekl přednášející Petr Eisner, lektor a konzultant pro oblast sexuality a vztahů lidí s postižením.
A zdůraznil, že opatrovníci, často z řad příbuzných, nechápou snahu postižených o dotyky, snaží se je od kontaktů odříznout, jednají s nimi jako s nepohlavními bytostmi.
„Tělo však dospívá, sexuální potřeby vznikají a je dobře, aby na to mohl handicapovaný i jeho okolí reagovat,“ řekl Petr Eisner.
Na jednu stranu je podle něj společnost přesexualizována, ale pro sexualitu postižených lidí to neplatí. Jako drobný příklad uvedl, že když si ve svém pokoji v sociálním zařízení pověsil handicapovaný na zeď byť vcelku ještě mírný kalendář s erotickou tematikou, ústav, který se o něj stará, mu to zakázal. A podle výzkumu jen čtrnáct postižených lidí ze sta uvedlo, že jsou se svým sexuálním životem spokojeni.
Každého může uspokojit něco jiného
Jedním z hlavních témat setkání byla sexuální asistence, která by mohla postiženým zvýšit kvalitu života. Tato služba nepatří do sociálních služeb, legálně v České republice neexistuje. Praktikuje se jen její pasívní podoba a veškeré metody musí být v organizaci schváleny a zaprotokolovány.
Asistentky, někdy také asistenti v ústavech pro handicapované vzdělávají klienty třeba s pomocí obrázků či názorných pomůcek, radí a obstarávají potřebné vybavení.
V řadě západních zemí se zabývají touto činností, ale i v mnoha dalších praktických formách, ženy ze sexbyznysu.
„Krásná je představa existence klubu, který by rozšířil služby i pro handicapované,“ řekla ředitelka neziskové organizace Rozkoš bez rizika Lucie Šídová. Například v Německu takové kluby jsou.
Podle bonmotu jednoho z klientů mohou postižení dokonce udělat z jiných lidí svaté.
Pardubické přednášky pozorně sledoval také vozíčkář Martin Ipser. „Každého může uspokojit něco jiného. Někomu stačí cítit tělesné teplo, hlazení a doteky, tím je jeho potřeba naplněna. Pro někoho může být příjemná masáž hlavy nebo ušních lalůčků. Nemusí to být pouze klasický sex, jak si většina lidí představuje,“ řekl Martin Ipser.
Podle něj si málokdo dokáže spojit sexualitu se světem handicapovaných lidí, raději se o tom nemluví. A potvrzuje, že je těžké najít rovnocenný vztah s postiženým. „Takže ne každý má to štěstí, že žije v partnerském vztahu. A pak se to musí řešit jinak. Já jsem mezi těmi šťastnými,“ dodal Martin Ipser.
I další přítomní posluchači se shodli, že se nemá příliš paušalizovat a předpokládat, že všichni mají stejné potřeby.
„Dlouho jsem pracovala s osobami s poraněním míchy a u těch mi zrovna přišlo, že dokážou žít plnohodnotný život. Takže ne všem vyhovuje, když se jim dává najevo, že lidé s handicapem nedokážou žít samostatný intimní život a že k němu potřebují pomoc. Ale u lidí s větším mentálním postižením, anebo pokud jsou nějakým způsobem zohyzděni, je nabídka sexuální asistence efektivnější,“ řekla například studentka sociálního oboru na Karlově univerzitě Petra Kabrielová z Prahy.
