„Práce s vrcholovým sportovcem zajímá většinu terapeutů i ostatních lidí. Diskuse byla relativně velká, ptali se na spolupráci s ní, hlavně jestli Petra Kvitová pociťovala po zranění výraznou psychickou újmu. A já mám radost, že jsem mohla říci, že to zvládla úplně bravurně. Myslím si, že je nyní tam, kde je, i díky tomu, že se z něj na začátku nesesypala. Kdybychom ji museli vytahovat z depresí, tak by to tak dobře nemuselo dopadnout. Když jste pozitivně motivován a stresu tolik nepodléháte, budete se i líp hojit,“ říká Milada Kukačková, která má za sebou desetiletou fyzioterapeutickou praxi a zkušenosti z předních českých i zahraničních pracovišť pro terapii ruky.
Kolik pacientů projde ročně vašima rukama?
Nepočítala jsem to, odhadem kolem osmi set pacientů, ale nejsou to všechno jenom noví lidé.
Kolik času jste musela věnovat své nejslavnější pacientce Petře Kvitové?
Aktivně jsme pracovali čtyřikrát až pětkrát týdně hodinu denně po dva až tři měsíce. Operovaná byla loni 20. prosince těsně před Vánocemi, přes svátky s ní aktivně pracoval i rehabilitoval hlavně doktor Radek Kebrle z ústavu chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou, ke mně se dostala 2. ledna.
Jakou byla pacientkou?
Mně se s ní pracovalo opravdu moc dobře. Prakticky od začátku se u ní dal po takovém úrazu čekat velký psychický tlak, ale ona se s ním vyrovnala, byla optimistická, měla tu správnou motivaci. Takže poslouchala, co jsme po ní s panem doktorem chtěli. S některým pacientem je těžké navázat komunikaci a získat jeho důvěru, spolupracovat. Ale u ní bylo výhodou, že byla extrémně motivovaná, takže byla ochotná dodržovat zákazy a cvičila podle našich instrukcí. Terapie probíhala v příjemné a pohodové atmosféře. Nemohla řídit, vždycky ji přivezl jeden z jejích trenérů a byla s nimi docela legrace.
Jakým způsobem jste prováděly rehabilitaci?
Bylo to poměrně velmi těžké poranění. Obecně platí, že po přerušení šlachy je při následné péči až desetiprocentní riziko, že dojde k ruptuře nebo že bude nějaká komplikace - což není málo. A ona měla sedm přeříznutých šlach, tedy celkově bylo riziko mnohem vyšší. Proto musela terapie od začátku probíhat velmi opatrně, dávali jsme si pozor, abychom ani ona ani my ničemu neublížili. V tom byla důležitá naše spolupráce, že nešla za námi nastavené hranice. Samotná práce spočívala v takových technikách a postupech, abychom eliminovali otoky, podpořili hojení a navíc v určitých limitech zachovali maximum pohybu. Léčba měla relativně hodně omezení, pořád to bylo balancování na ostří nože, aby byla ve výsledku funkce ruky co nejlepší.
Sama hrajete tenis. Měla jste představu, s jakými obtížemi se pokoušela Petra Kvitová znovu zahrát forhend a bekhend i servírovat?
Raketu jsem v ruce měla víckrát, ale ne tak často a tak profesionálně, abych měla představu sil, které při jejím držení a úderech na šlachy a nervy působí. První, co jsme zkoušeli po sundání dlahy, byl úchop rakety. Byl to silný okamžik pro ni i pro nás. Když si vezmete, že celý život držíte v ruce raketu, a najednou máte pocit, že je to něco, co neznáte, musí to být dost nepříjemné. Naštěstí je naše tělo většinou dobře ovlivnitelné a schopnost plasticity mozku vysoká. Návrat tedy opět závisí na motivaci, spolupráci a tréninku. Takže i přes omezení pohybu začala Petra postupně stínovat a časem trénovat na kurtech. Když si ji později převzal do péče francouzský fyzioterapeut Dominique Thomas a viděl ji na French Open hrát a zvládat ty neviditelné síly, které v ruce začaly zase působit, prohlásil, že je neuvěřitelné, že se Petra na kurty vrátila tak rychle.
Jak se vlastně stalo, že se Petra Kvitová stala právě vaší pacientkou?
S doktorem Radkem Kebrlem spolupracuji již několik let a myslím, že nám vše velmi dobře funguje, můžeme si důvěřovat, není problém věci ihned konzultovat. Tímto způsobem by měla probíhat každá mezioborová spolupráce, tedy chirurga s terapeutem a případně dalšími odbornostmi. Komunikace je zásadní pro dobrý výsledek. Lékař ví, co dělal za zákrok a jak problém řešil, pak předává informace. A když se něco nezdá mně anebo jemu, zavoláme si a problémy se ihned řeší. Samozřejmě i pro Petru Kvitovou bylo jednodušší, že pracuji v Praze.
Milada Kukačková
|
Ještě se s ní stýkáte?
Nyní jsme v telefonickém kontaktu. Už to není řízená aktivní rehabilitace, protože zátěž na turnajích je pro ni posilováním a poměrně vysokou úrovní terapie sama o sobě.
Co bylo motivem vaší cesty do Brandýsa nad Orlicí?
Přijela jsem na pozvání primářky Michaely Tomanové, abych prezentovala téma poranění šlach ruky. Celý kongres je zaměřený na téma terapie a chirurgie od ruky po loket.
Co jste se dozvěděla nového?
Velice zajímavé pro mě byly prezentace o spasticitě a trendech a postupech ergoterapie. Toto jsou pacienti, kteří se do mé ambulance tolik nedostanou, je zde nutná blízká spolupráce neurologů, rehabilitačních lékařů s fyzio i ergoterapeuty a dalšími odbornostmi. Je zajímavé se poučit, jaké jsou jejich zkušenosti, poznatky i slepé cesty. Dále se mám stále hodně co učit od chirurgů a terapeutů specialistů na terapii ruky, zvláště na zahraničních kongresech se vždycky dozvím něco nového.
Například?
Všeobecně je trendem minimalizovat, jako asi ve všech odvětvích. Tedy i například na poli terapie po sešití šlach je tendence méně fixovat a více aktivně hýbat. To ovšem klade větší nároky na chirurga, pacienta i terapeuta, který musí přesně vědět, co má dělat. Co se dlah týká, ráda si vymýšlím a konstruuji nové typy dlah a když je čas, dají se i velmi pěkně výtvarně a esteticky zpracovat. Pro pacienta je velmi důležité, aby dlahu rád nosil a aby se mu líbila.
Jak se dlahy vyrábí?
Není to zas až takový problém. Dají se koupit termoplastické materiály, které se vystřihnou podle potřeby, dají se do horké vody, po změknutí je vytvaruji přímo na pacientově ruce, přidají se suché zipy, táhla pokud jsou potřeba pro tu danou fázi a dlaha je na světě. Během terapeutické hodiny jsem schopna kromě vyšetření vyrobit i individuální dlahu, kterou si pacient hned vezme a odejde s ní domů.
Řekne vám něco o člověku už pohled na jeho ruku?
Věštit z ruky nedokážu, ale na ruce jsem přece jen víc zaměřena. Zatímco muži se dívají ženám na prsa, já se často dívám jak mužům, tak ženám na ruce. Samozřejmě, že se dá z ruky vyčíst, jestli člověk o sebe dbá, jestli je těžce pracující, jaký je jeho přístup k manuální práci. Dále vidím různé odchylky a deformity, co je na ruce nestandardního. Už z pohledu na ruku jsem schopná odhadnout, jak se bude hojit, pokud by byl úraz. Ale nejsem čarodějnice, abych uměla třeba ještě číst z čar na dlani.
