Utrpěl vážné poranění páteře, kvůli kterému je ochrnutý od prsou dolů a do konce života je odkázán na invalidní vozík. Musel se přestěhovat do domu s pečovatelskou službou, kde je den co den odkázaný na pomoc druhých.
Neomluvitelným činem přišel o všechny svoje koníčky a milovanou práci v lese. Od loňského roku se snaží s hendikepem žít.
 |
Těžko představitelné trauma se ze sebe snažil setřást myšlenkami na získání práce, která je sama o sobě terapií. Jelikož mu zůstaly dvě zdravé ruce, nechtěl zahálet. Ze začátku pro kamarády opravoval prasklé displeje telefonů, včelařům rámečky do úlů. Stálé stejné prostředí domova s pečovatelskou službou ho však moc neposouvalo.
Měl velký sen, který se mu těsně před svátky podařilo splnit. Díky pomoci lidí se mu ve veřejné sbírce podařilo nashromáždit 300 tisíc korun na doplacení speciálně upraveného auta, které ovládá jen přes ruce. Nový vůz mu ulehčuje život a dává mu větší svobodu.
„Z auta jsem nadšený. Nevěřil jsem, že na něj peníze nakonec získám. Pomohl mi hodně youtuber Petr Purmenský, známý jako STN, a Kuba Vrána, který je pro mě velkou oporou. Na řízení jsem si zvyknul velice rychle, ale kvůli postižení jsem měl problém udržet v zatáčkách rovnováhu, takže abych ze sedačky nevypadnul, nechal jsem si dodělat čtyřbodové pásy. Díky autu jsem si mohl sehnat brigádu v Chrudimi, kde pomáhám v jedné firmě na výrobu karamelek s administrativními záležitostmi,“ říká Josef Stehno.
Muž střelil do zad kolegu, který mu vytýkal pití. Zraněný skončil na vozíku |
Díky autu může dojíždět i za psychologem do Hamzovy léčebny v Luži, kam ho po celou dobu vozil jeho bratr. „Teď tam můžu jet sám a nemusím se na nikoho obracet o pomoc,“ vyzdvihuje hlavní výhodu.
Auto mu částečně vrátilo svobodu
Auto jako prostředek k cestování mu pomohlo přijít na jiné myšlenky, než mu nabízely čtyři stěny jednoho pokoje v „pečováku“.
„Zatím můj nejdelší výlet byl k mému tátovi na Svitavsko. Delší cesty mi problémy nedělají,“ popisuje třiatřicetiletý muž, který je už dnes schopen do auta sám nastoupit i vystoupit a přitom ještě naložit invalidní vozík. „Jednou se mi stalo, že jsem z auta vypadl, ale zrovna šel kolem můj dobrý kamarád, který mi pomohl. Myslel si, že na novém autě už něco opravuju,“ usmívá se.
V cestě za životním štěstím i přes osud, který mu život nadělil, hodlá pokračovat. Jelikož byl zvyklý tvrdě pracovat, rád by si zase našel manuální práci. „Celej život jsem dělal rukama. Jak bych to řekl, počítače mi nic neříkají. Ruce mám zdravý a jsou zvyklý na manuální práci,“ dodal.
S Josefem se život nemazlil. Mezi 13. až 18. rokem pobýval v dětském domově. Z té doby má ještě jeden cíl – postavit si dům. „Je strašně důležitý život nevzdávat a hledat v něm pozitiva. Prostě bojovat, bojovat. Nevzdávám to. Omezeně, ale žiju,“ neklesá na mysli Josef Stehno, který po vyučení dvanáct let pracoval v zemědělském družstvu. Před osudovou střelbou několik let pracoval jako lesní dělník.
Třiatřicetiletý Josef Dvořák a někdejší zastupitel obce Vítanov, který ho postřelil, dostal za pokus o vraždu devět let vězení.
