„Chtěla bych napsat něco veselého, ale nevím, jestli bych to uměla. Už na střední škole jsem sice psala povídky, krátké texty, novinové články a básničky, ale doufám, že je nikdo nikde nevyhrabe,“ dodává oceněná autorka knihy s názvem Ženy na rozcestí - Divadlo a ženy okolo něj 1939-1945.
Proč jste si zvolila právě toto téma?
Při přípravě diplomové práce jsem věděla, že budu chtít dělat protektorátní společnost a postavení ženy v ní. Je to téma, které u nás je prakticky nezpracované. Ale byl problém najít způsob, jak ženy vybrat. Nakonec se divadlo ukázalo jako dobrý prostředek. Naleznete tam totiž ženy různého sociálního postavení - ženy z bohatých rodin, které k divadlu šly proto, že je to bavilo, nebo natruc rodičům. Měly i odlišný rodinný život. Věděla jsem, že škála zde bude široká a dějiny divadla té doby už zpracované jsou, takže budu moct začít s výběrem třeba stovky žen a budu vybírat jen ty, ke kterým naleznu dostatečný pramenný materiál, a ty, které pro mě budou zajímavé.
Blanka JedličkováNarodila se 30. října 1987. Vystudovala Jiráskovo gymnázium v Náchodě, v současné době je v doktorském studiu na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Působí na Historickém ústavu Akademie věd ČR jako odborná pracovnice oddělení dějin 20. století. Kromě historie patří mezi její koníčky sport, posezení s rodinou nebo přáteli, četba. Je svobodná, má přítele. |
Milada Marešová, Anna Letenská, Gertruda Šedová-Popperová, Nina Jirsíková, Anna Sedláčková, Marcella Sedláčková a Zdena Kavková-Innemannová. Z jakého důvodu jste vybrala zrovna těchto sedm žen?
Potřebovala jsem vybrat ženy podle jednotlivých kategorií, které jsem měla vymyšlené. Věděla jsem, že hledám odbojářku, kolaborantku, někoho, kdo se kolaboraci může přiblížit. Vybrala jsem je proto, že to jsou ženy, které ve své době byly velmi známé, ale pak na ně společnost jednoduše zapomněla. Chtěla jsem se vyhnout tomu, že bych popisovala životní příběhy velkých hvězd, které i současná společnost za velké hvězdy považuje. Chtěla jsem ukázat ty, které byly neprávem zapomenuty.
Takže to je důvod, proč tam nemáte Lídu Baarovou a Adinu Mandlovou, které jsou s dobou německé okupace velmi úzce spjaty?
Přesně tak. Když jsem hledala kolaborantku, každý mi říkal, že to mám jednoduché, protože mám Baarovou. Už v té době jsem ale věděla, že co se týče kolaborace, s ní počítat nemohu a nechci. Názor na ni mám asi trochu jiný než většinová společnost. Je to ale i tím, že mám problém někoho označit za kolaboranta. V mnoha případech je to velmi složité. Člověk by si nejdřív měl představit sám sebe, jak by se v dané situaci zachoval.
Jaký tedy máte názor na Lídu Baarovou?
S Němci se stýkala už před válkou a až vyhlášení války z toho udělalo něco, co je odsouzeníhodné. Styky trvaly i nadále, byť v omezené míře, to je pravda. Ale kdo se tehdy nestýkal s Němci? V podstatě každý návštěvník kina by mohl být označován za toho, kdo napomáhá, protože to byl německý filmový průmysl, byť se točilo s českými herci v českých ateliérech. To, že člověk nesabotoval návštěvy kin pod německým vedením, znamenalo, že kolaboroval? Proto jsem opatrná. U Baarové je to těžké. Není z lidí, kteří by po válce řekli, že jim bylo jedno, jestli přišli Němci, a že kdyby přišel někdo jiný, tak jim taky půjde na ruku. „Moje“ kolaborantka Zdena Kavková-Innemannová udávala a dělala to zcela vědomě kvůli svému vlastnímu prospěchu. U Baarové máme známky toho, že díky její intervenci byli někteří lidé osvobozeni, nebo s nimi bylo alespoň lépe zacházeno.
Seznámila jste se s osudem kolaborantky Zdeny Kavkové-Innemannové. Dokážete v jejím případě pochopit, proč to dělala?
Myslím si, že kolaborovala proto, že byla opravdovou hvězdou němých filmů, její sláva ale s příchodem zvukového filmu okamžitě pohasla. Druhým aspektem bylo, že neměla děti. Veškerou energii věnovala kumštu, ve kterém ji podporoval i manžel Svatopluk Innemann, což byl velice známý režisér prvorepublikových filmů. Takže kumšt bylo jediné, co měli. S novým režimem mohla vytušit příležitost, že by se její kariéra mohla znovu navrátit, takže toho chtěla využít. Vědomě spolupracovala s gestapem, donášela, brala za to úplatky, ať už v podobě finanční, nebo alkoholu. Ani její poválečné projevy nenesou žádnou známku lítosti. Mluvím o ní jako o kolaborantce, nicméně asi dokážu pochopit důvody, které ji k tomu mohly vést - touha být zase někdo, dělat to, co milovala.
Který životní příběh na vás nejvíc zapůsobil?
Každá z těch žen je svým způsobem výjimečná. Nejvíce si cením příběhu, který do té doby zpracovaný nebyl, což je osud Jany Šedové, respektive Gertrudy Popperové. Poválečné jméno Jana Šedová začala používat asi proto, že se nechtěla vracet ke své rodinné historii, kdy jí téměř celá rodina zahynula v koncentračních táborech. Toho, že se její příběh podařilo takhle rekonstruovat, si cením nejvíc. Šedová nemá potomka, který by nesl její odkaz. Každý z těch osudů je mi ale blízký v tom, že je zajímavý.
Patří vůbec politická angažovanost k umění? Narážím tím i na současnou situaci, kdy se Lenka Dusilová a David Koller veřejně vymezili proti Miloši Zemanovi.
Umělci mají větší možnost promlouvat k národu a vyjadřovat své myšlenky a názory. Asi je přirozené, že tam ta angažovanost je. Hlavně je dobře, že možnost se vyjadřovat máme, to je to podstatné.
Posunul vás příběh některé ze sedmi žen i ve vašem vlastním životě?
Člověk si i na těch tragických příbězích uvědomí, co je důležité. Pro Janu Šedovou to muselo být obrovsky těžké, když ve stáří byla sama a měla jen pár přátel z divadla. Vím, že takhle bych nechtěla skončit. Uvědomila jsem si, jak je fajn mít rodinu, která by mi dělala radost a vyplňovala život.
Pořád opakujete, že to byly tragické osudy. Který podle vás byl nejtragičtější?
To záleží na tom, jestli řeknete, že to nejtragičtější je přijít o život, postavit se v koncentračním táboře na váhu a v tu chvíli schytat kulku do hlavy, žít několik let v káznici, nebo být celý život sama. Neumím na to odpovědět.
Chcete se tomuto tématu i nadále věnovat?
Chtěla bych se posunout dál. Aktuálně se věnuji například obrazu Karla IV. za protektorátu. Z dlouhodobějšího hlediska bych se chtěla věnovat poválečné společnosti v Československu a její proměně. Aby to bylo zajímavější, vzala bych si zase červenou nitku, kterou by tentokrát nebylo divadlo, ale film. Kinematografie těsně po válce totiž není zpracovaná a bylo by prospěšné udělat krok i do této oblasti.
