O vánočních zázracích píšeme v MF DNES každý prosinec již dlouhé roky. Ještě nikdy se však nestalo, že by se v něm někdo objevil opakovaně, navíc s jiným příběhem. Sandře Gellrichové se to povedlo. Po prvním vánočním zázraku, kdy zjistila, že se vyléčila z rakoviny, přišel další. Syn. Jmenuje se Nael Natan a je mu 15 měsíců.
Když jsme se bavili posledně, bylo vaším velkým přáním mít dítě, byť vám lékaři řekli, že i kvůli dřívějšímu ozařování a chemoterapii děti už mít nemůžete. Jak se vám to povedlo?
Ono je to ještě propletenější. Poté, co jsme spolu před třemi roky dělali první rozhovor k vánočnímu zázraku, že jsem vůbec přežila, šla jsem ještě ten den na jeden pohovor kvůli nějaké práci. Při tom rozhovoru s vámi jsem se zdržela, měla jsem zpoždění, tak jsem se strašně styděla. No a z toho pána je dnes můj partner a otec mého dítěte...
... a jak se vám podařilo otěhotnět? Pomáhali jste přírodě?
Tři gynekologové mi nezávisle na sobě řekli, že nemůžu mít vlastní děti. Měla jsem špatné hodnoty výsledků, šlo o předčasné selhání ovarií (vaječníků – pozn. aut.) kvůli onkologickým terapiím, které jsem absolvovala. V podstatě jsem prodělala přechod. Tak jsem se začala zajímat o možnosti, jak otěhotnět. Hledala jsem ženy, kterým se to povedlo, ale žádnou takovou jsem nenašla. Tak jsem zase začala jít přírodní cestou. Navštěvovala jsem lékaře, léčitele, jedla jsem bylinky, připravovala jsem se duševně.
Duševně na otěhotnění? Věř a víra tvá tě uzdraví?
I tak nějak se to dá říct. Pořád mi totiž zněla v hlavě gynekologova slova, že bez menstruace není ovulace, bez ovulace není dítě. Dělala jsem všechno pro to, abych měla menstruaci. Nezaměřila jsem se na početí, na dítě, ale jen na menstruaci. Důležité pro mě bylo, abych se dostala do duševní pohody. A partner mi s tím obrovsky pomáhal.
Takže jste si, když to přeženu, zameditovala a byla těhotná?
Bylo toho samozřejmě více. Výsledek se vždy skládá ze spousty malých kroků. A během covidu jsem najednou zjistila, že nějak nemohu zatáhnout bříško. Myslela jsem si, že jsem přibrala, ale pro jistotu jsem si udělala těhotenský test.
A ten byl pozitivní?
Byl. Ale ten bývá pozitivní z různých příčin. Někdy může být třeba i kvůli rakovině. Bála jsem se mít radost. Ale byla jsem strašně zvědavá. Pro jistotu jsem se hned hlásila u gynekologa.
Věděl váš gynekolog, že nemůžete mít děti?
Lékař mě prohmatal a hned mě poslal vedle na ultrazvuk. U něj byl dlouho ticho, pořád mi jen jezdil snímačem po břiše. Já jsem přitom měla obavy, co to může být, jestli třeba rakovina, nádor nebo jiný problém. Ty černé scénáře byly na prvním místě. Bála jsem se i doufat.
Napínáte...
Nakonec jsem se zeptala, co se děje, a on mi řekl, že nemůže najít hlavičku. To mi hned začalo běhat hlavou, že mám dítě bez hlavy, a další šílené věci. Ale gynekolog mi řekl, že ji nemůže najít jen proto, že je plod moc velký, že jsem odhadem ve čtvrtém, možná pátém měsíci. To jsem už jen měla otevřenou pusu a zírala na něj.
Co na váš stav gynekolog řekl?
Ten jen pokrčil rameny a řekl: Zázraky se dějí.
Vy jste opravdu nezkoušela ani asistované početí?
Samozřejmě, že jsem se dívala po všech možnostech, byla jsem i na reprodukční klinice, kde mi ale řekli, že bez darovaného vajíčka to nemá smysl. A já že žádná nemám. To jsem ostatně řešila už dříve. Před třetí rakovinou jsem si je chtěla nechat zmrazit, ale už tam žádná nebyla. Já darovaná vajíčka neodsuzuji, je skvělé, že takto dokážeme spoustě žen pomoci, ale pro mě to cesta prostě nebyla.
Šla jste se pak na kliniku pochlubit, že se vám narodil chlapec?
Když se malý narodil, šla jsem na reprodukční kliniku znovu. Rovnou za primářem. Zatajila jsem mu, že mám dítě, on mi pořád říkal, že je nereálné, abych otěhotněla sama, ale že mi když tak udělají všechny ty potřebné testy nanovo. Potom už nicméně začal být arogantní, že bez darovaného vajíčka to nejde, až jsem to už nevydržela a řekla mu, že dítě mám. Na to mi řekl, že by si vsadil stovku na to, že nikdy neporodím.
To asi nebyl moc příjemný rozhovor.
Ono to pokračovalo. Když jsem se toho primáře ptala, proč mi bral veškerou naději, proč mi ji nenechal alespoň kousek, na zázrak, tak tam z jeho strany nebyla žádná lítost, což dovršil tím, že mi řekl, že na druhé dítě nemám už vůbec šanci. Což mě dorazilo. A stále hodně mrzí. Stále věřím, že lékaři dělají pro pacienty vše, maximum. Zároveň ale musí dávat lidem také nějakou naději, alespoň jim ji nechávat. Naděje je kolikrát hodně důležitá.
Když jsme se bavili posledně, měla jste, pokud si dobře pamatuju, zhruba tři zaměstnání najednou. Co děláte dnes?
Vedle práce v restauraci pracuji i v nadaci, která se stará o onkologické pacienty. Těm se snažíme dávat naději, pomáháme třeba matkám samoživitelkám, kterým onemocní děti a podobně. Ty se často dostávají do složitých situací. A nejen zdravotně, ale třeba i finančně.
Pojďme zpátky k tomu, proč se spolu bavíme, tedy k vánočnímu zázraku. Jaký je ten váš? Druhý?
Má dvě jména. Nael Natan. Jedno je možná i tak trochu vánoční. Natan totiž znamená Bohem darovaný – do slova a do písmene. Navíc se narodil 11. srpna. Možná trochu předčasně, termín se jen odhadoval, protože jsem na těhotenství přišla poměrně pozdě. No a když si to člověk spočítá, tak k tomu zázraku jeho početí mohlo klidně dojít o Vánocích.
Vánoce jsou tady. Myslíte na sourozence pro syna?
Malý má 15 měsíců, zatím se chci věnovat hlavně jemu. Do toho mám hodně práce, ale dávám tomu volný průběh, ať se děje Boží vůle. A k tomu doufám, že můžu dát naději i dalším ženám.
