„Cítím, že tady je teď moje místo. Když začala válka, bylo to jako zlý sen. Seděla jsem doma, dívala se na televizi, procházela internet a všude viděla něco, o čem jsem byla přesvědčena, že nikdy neuvidím. Místa, která jsem důvěrně znala, najednou vypadala úplně jinak. A někde tam byla celá moje rodina, maminka a moji nejbližší. Musela jsem něco udělat, a tak jsem tady,“ říká rodačka z Charkova, která již třicet let žije v Česku a jako lektorka kresby miniatur, takzvaného nail artu, je více ve světě na výstavách než doma.
Dnes využívá své jazykové vědomosti a překládá v centru všechno a všem. Její ukrajinštinu, ruštinu i češtinu potřebují jak lidé na vstupním příjmu, tak při vyřizování všech dokladů.
Ukrajinská tlumočnice Lilija Michalíková
Tlumočí běžencům, policistům, zdravotníkům, ale i psychologům a lidem docházejícím do komunitního centra. Pokud je potřeba, vyjíždí s uprchlíky i mimo centrum. Na úřady, k lékařům do ambulancí i nemocnic.
První dny přicházela na Černou louku prakticky denně. „Autobusy s běženci zastavovaly každou chvíli a já cítila, že tam musím být. Uklidňovalo mě, když jsem viděla, jak se tu všichni snaží. V tu chvíli jsem věřila, že kdyby podobnou pomoc potřebovala moje maminka, že by se také našel někdo, kdo by jim pomohl,“ uvádí Lilija.
Bez dokladů, bez peněz
Situace v centru přinášejí i nečekané příběhy. Jako v případě staršího nemocného muže, který se rozhodl zůstat v anonymitě. Před pár dny mu někdo ve městě odcizil doklady i peněženku, a přestože měl všechna data ofocená a uložená, dostal se do potíží.
Díky ofoceným dokladům mu sice byly vydány veškeré duplikáty, ale to nestačilo. Muž si nutně potřeboval koupit léky a jídlo. Po krádeži mu ale zůstalo pouhých 20 korun.
Ukrajinská tlumočnice Lilija Michalíková už půl roku v ostravském asistenčním centru pomáhá krajanům uprchlým před válkou.
Na účtu sice peníze měl, dostat se k nim však nedokázal. Peněžní ústav trval na svém. Peníze mu vydá jen při předložení nového pasu. Pas je třeba osobně vyzvednout v Brně nebo v Praze, protože v Ostravě se běžencům pasy nevydávají.
Jak se má starý nemocný muž dostat z Ostravy do Prahy a kde sežene nějaké jídlo a léky, aby cestou nezkolaboval? I takové otázky pomáhají dobrovolníci v centru řešit.
„Každý den je tu plný emocí, od rezignace přes snahu pochopit, co se stalo, až po vzdor. A mezi tím tady proplouváme všichni. Aspoň nemáme tolik času myslet na vlastní problémy,“ míní Lilija, která doma poskytla přístřeší dvěma starším Ukrajinkám.
Aktivita blízkých na mobilu = dobré znamení
Pořád sleduje displej svého telefonu. Jen tak alespoň na dálku ví, jaká je situace u nich doma.
„Je to první věc, kterou udělám ráno, a poslední, na kterou si najdu čas každý večer. Pokaždé, když vidím zelenou tečku aktivity u jména maminky, bratra a dalších, co doma zůstali, cítím obrovskou úlevu. Jakmile někomu tečka zmizí a neobjeví se třeba půl hodiny, začínám cítit neklid, který odejde až tehdy, kdy se dotyčný přihlásí zpět,“ vypráví. „Nevím, kdy přesně to bude, ale válka jednou skončí. Dnes prostě žiji ze dne na den, nemám na vybranou. Stejně jako moje rodina.“
„V současné době je v Moravskoslezském kraji registrováno 23 tisíc Ukrajinců, kteří tu našli útočiště před válkou,“ poznamenala mluvčí kraje Nikola Birklenová s tím, že ubytovacích kapacit je v tuto chvíli v regionu dost. Více než sedmi tisícům uprchlíků zprostředkovalo ubytování Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině. Další se mohli v kraji ubytovat sami, například u přátel nebo rodiny.
