„Vzhledem k tomu, že je celá má rodina na Ukrajině, snažím se pro naše lidi udělat alespoň něco. Je to teď tak důležité, že ani nemyslím na únavu. Chci jednoduše pomoct a dělám, co můžu. Pro uprchlíky je všechno nové, někteří jsou unavení, zmatení, pomáháme jim se vším. Od registrace přes otázky na bydlení. Jsme zároveň taková poradna, protože už víme, jak to tady funguje. A nové autobusy s uprchlíky pořád přijíždějí. Každou vteřinu se na nás někdo obrací,“ řekla tlumočnice Lilija Michalikova.
 |
„Když vidím osudy přítomných lidí, motivuje mě to k větším výkonům. Není čas soustředit se na únavu. Když vidíte zoufalství v jejich očích a vidíte, že potřebují pomoc, neberete ohledy na sebe. Kolikrát nejde ani o to, jestli jim rozumíte. Stačí, že si k nim kleknete, podržíte je za ruku, ukážete jim třeba palec nahoru,“ popsal zdravotník Petr Macháček.
„Nejčastěji se nám do péče dostávají lidé kvůli stresu a traumatu. Přijdou sice s bolestí hlavy, ale převážně je to kvůli psychice. Nejvíce tím trpí staří lidé a potom matky. Musely utéct, nechat tam muže. Teď nevědí, co s nimi a s dětmi dále bude. Celkově tady denně ošetříme stovky lidí.“
Chtějí pracovat a být užiteční
Pro psychologickou pomoc je v prostoru výstaviště zřízen stan, lidé do něj ale příliš nechodí. „Stydí se takhle si říkat o pomoc. Mezi uprchlíky aktivně chodím a s pomocí tlumočníka si s nimi povídám. Ptám se na obyčejné lidské věci, jako kdy přijeli a jestli už mají ubytování. O traumatických tématech s nimi ale nezačínám mluvit jako první, to by mohlo jejich stav ještě zhoršit. Někteří o tom ale sami začnou povídat. Někdy se ale stane, že si všimnu někoho viditelně rozrušeného nebo někoho přivedou zdravotníci,“ uvedla psychoterapeutka Hana Baránková.
Běžných rozhovorů má třeba několik za hodinu, těch vážnějších je během celého dne do deseti. „Lidé se ptají na praktické věci, jako kde co mohou najít, zařídit, hodně se ptají na to, jestli se bude dát najít práce. Chtějí pracovat, živit svou rodinu, být tady užiteční. Objevují se lidé, kteří už doma měli nějakou psychiatrickou diagnózu. Nedá se čekat, že to, co teď prožili, by jejich stav zlepšilo. Pro ně pak hledáme odbornou pomoc. Lidé mají také starosti o to, co se děje doma. Jsou v nich vnitřní rozpory, pokud doma třeba museli nechat rodiče, prarodiče. Chtěli ale zachránit děti, a tak se rozhodli utéct. A pak třeba plakali, že tam měli zůstat,“ doplnila Baránková.
Je poznat, kdo utíká z válečné zóny
K psychologické pomoci odkazuje uprchlíky také Michalikova. „Na chování lidí je poznat, jestli utíkali přímo z válečných zón. Setkáváme se tady s opravdu silnými příběhy. Ale zjistila jsem, že máme silný národ, byla jsem překvapená, že si z toho, co prožili, jsou schopni dělat i legraci,“ řekla.
Uprchlíci jsou i vzhledem k dlouhé cestě trpěliví a vděční za veškerou pomoc. „Někteří tady čekají i víc než 10 hodin. A není na nich vidět podrážděnost. Snášejí to velmi statečně a nesetkala jsem se s tím, že by někdo neoceňoval pomoc, kterou tady dostávají. Cítím k nim velký obdiv. Co všechno vydrželi a zvládli, jak dlouho jsou na cestě, kolik toho ušli pěšky, co všechno se událo a děje u nich doma. Cítím také obavy, jak to s nimi bude, jestli se podaří, aby tady mohli spokojeně a v bezpečí žít, ale mám radost z toho, že tady je spousta lidí a dobrovolníků, kteří jsou ochotni pomáhat,“ popsala Baránková.
Část evidovaných uprchlíků v ostravském centru čeká na přidělení ubytování. To může ale trvat i několik hodin. „Je důležité jim co nejdříve sehnat bydlení. Papíry mají sice vyřízené rychle, ale hodiny tady čekají, než odjedou někam na ubytování. Právě v tom čase si začnou všechno uvědomovat, přemýšlet nad tím, bavit se s ostatními. Myslím si, že je důležité, aby měli co nejdřív to své místo, kde se mohou začít cítit v bezpečí, a věděli, že dosáhli nějakého cíle,“ sdělil Macháček.
Postaráno je i o zvířata
Před Černou loukou stojí také stan pro zvířata uprchlíků. „Objevují se nám tady hlavně psi, teď jich ve stanu máme pět a k tomu jednu paní, která pejska nechtěla opustit. Lidé si zvířata sami zavřou do klece a chodí si je venčit. Máme tady i psí deky, oblečky, dostávají samozřejmě krmení a vodu,“ řekla Ladislava Haráková, která jinak pracuje v útulku v Ostravě-Třebovicích.
„Z celé války mám zoufalý pocit nespravedlnosti. A zároveň vděčnosti směrem k Ukrajincům, myslím si, že tam bojují i za nás. Manželovi se celá situace spojuje s rokem 1968 a invazí ruských vojsk, kdy ostatní země přijímaly uprchlíky od nás. Češi na to touhle pomocí mohou navázat. A každá malá věc má nějaký smysl. I když řeknu, že jsme rádi, že přijeli,“ uzavřela Baránková.
