Území ve Slezsku od Hlučína a Kravař směrem na sever patřilo před první světovou válkou německému císařství. Přes tehdejší okres Ratiboř se však v roce 1920 udělala nová hranice.
Podle Versailleské smlouvy pak připadla její jižní část Československé republice, čímž vzniklo Hlučínsko. Nad čárou se tak ocitl celý severní zbytek okresu s obcemi jako třeba Velké Petrovice, Bořutín, Boleslav, Chřenovice, Křižanovice a na jihu – tedy v Československu – zůstal Hlučín, Chuchelná, Rohov, Kobeřice a další obce.
„I když třeba dvě sestry bydlely v domech vedle sebe, poté žila každá v jiném státě. Někde vedla nová hranice dokonce středem statku. I my máme dodnes hektar půdy na české straně,“ vypráví Prochaska Burek, která žije v polské Boleslavi kousek od Hlučína.
Velmi negativní vliv to mělo i na hospodářství. Například továrna na len stála v Chuchelné, zatímco technické plodiny se pro ni pěstovaly na Ratibořsku, kde byla i řada vedlejších provozů.
Po rozdělení území se majitelům nevyplatilo dovážet suroviny z německého Slezska do Československa kvůli clu a znamenalo to postupný konec podniku a ztrátu práce pro mnoho lidí.
„Na začátku rozdělení Ratibořska v roce 1920 si ještě moravská menšina na severu sice vymohla vyučování v češtině, ale jak se Německo postupně rozpínalo a potíralo všechny jinakosti, i tam se školy změnily na německé. Paradoxně na jihu, který se stal českým, volali v té době po německých školách. Obyvatelé Ratibořska na severu si obecně moravectví, tedy nářečí, kroje a tradice, udrželi déle a silněji než na české straně,“ přibližuje historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.
Dodává, že Německo se s odstoupením území nesmířilo a po „Mnichově“ v roce 1938 Ratibořsko a Hlučínsko opět spojilo v jeden okres pod svou správou.
Všichni Hlučíňané, kteří se zde narodili před rokem 1910, včetně jejich dětí, získali automaticky německou státní příslušnost. Po druhé světové válce se region opět vrátil Československu a na severu v okrese Ratiboř německého souseda vystřídal polský.
„Nikdo nebyl rád. Lidé marně volali po připojení k Československu. Všichni však museli podepsat polskou národnost. Ani polsky neuměli. Mluvili jen německy a moravským nářečím. Děda vyprávěl, jak byl z toho nešťastný. Jenže tehdy byla pro něj nejdůležitější půda, vlastnil osm hektarů. Byl s nimi svázaný a znamenaly pro něj jistotu. Tak podepsal,“ líčí Prochaska Burek.
Z vyprávění si vybavuje, že když se v roce 1920 obce ocitly za čárou na severu, původní kultura se pozvolna vytrácela. Jen doma mezi sebou obyvatelé mluvili moravštinou. Ta se stejně tak používala a dodnes někde používá při modlitbách.
„Zachovaly se i nějaké typické české zvyky na Velikonoce, vánoční období nebo jídla. Zajímavé také je, že Boleslav, Chřenovice, Velké Petrovice, Bořutín a některé další obce spadaly až do roku 1972 stále pod správu olomouckého arcibiskupství,“ poznamená Prochaska Burek.
Polská menšina na Těšínsku si dokázala prosadit polské školy i nápisy a dodnes udržuje svoje tradice, ale v Polsku už není po stopách Moravců skoro ani památky.
Moravštinou mluví na Ratibořsku jen někteří starší lidé, existuje pár folklorních souborů, a to je asi tak všechno. Centrem moravectví byly Chřenovice, kde dokonce stojí kostel sv. Václava.
Prochaska Burek vydala před časem publikaci, kde se věnuje historii Boleslavi a připojila i moravsko-polský slovník. Posypka, uhlí, sedlo, zelí, pacholek, příkopa, zahrada, stromy, to jsou slova, která v Polsku ještě někteří pamětníci znají.
Bůh, půda a panovník
Podle Nemináře lidé zde na začátku 20. století nebyli postiženi nacionalismem, neztotožňovali se s nějakým národem. „Pro ně byl důležitý Bůh, území, panovník. Moravci žili 180 let v oblasti patřící pod Německo. Takže navzdory jazykovým rozdílům se považovali za loajální poddané německého císaře,“ připomíná historik.
A upřesňuje, že zatímco například generaci narozenou v první polovině 19. století lze považovat za opravdové Moravce, kteří žili starým způsobem života, jejich potomci narození kolem roku 1890 už sloužili v německé armádě, poznali modernější svět a cítili se být hrdými Němci. Porodili děti a ty pro změnu nastoupily za první republiky do českých škol, které se za 2. světové války zase změnily na německé a po ní na jihu zpět na české a na severu na polské.
„Celá historie dnešního Hlučínska je složitá a změny sem přicházely se zpožděním. Když postupně vlastenci prosadili češtinu na celém území Čech a Moravy, a Nietzscheho slovy zemřel Bůh, protože katolická církev ztrácela na síle i významu, rozpadl se feudální řád, nastal rozvoj mobility, lidé se začali stěhovat a do toho stoupala úroveň vzdělání, tady se stále žilo postaru,“ podotýká Neminář.
„Idea národa sem nepronikla, tady se mluvilo archaickým dialektem češtiny. Byl velmi zastaralý, ustrnul v 16., 17. století a obsahoval spoustu i německých a polských prvků. Škoda, že se nekodifikoval stejně jako nářečí na Těšínsku,“ říká Neminář.
„Podstatné nicméně je, že kdyby se Hlučínsko nepodařilo v roce 1920 připojit k Československu, bylo by dnes automatickou součástí Polska,“ uzavřel Neminář.
