Když se vrátíme k samotným počátkům záchranné stanice, co vedlo k jejímu vzniku?
V roce 1975 nastoupil do tehdejšího Vlastivědného ústavu bývalý kolega a kamarád Ivo Otáhal, který byl vzděláním lesní inženýr a věnoval se i sokolnictví. Zájem o dravce a sovy se projevoval navenek skrz sokolnické středisko při Vlastivědném ústavu, kam jsem nastoupil v roce 1978 po maturitě. Středisko se postupně dostávalo do povědomí lidí, a ti se na nás začali obracet, když nalezli mláďata dravců a sov.
Původně tedy stanice sloužila jen k záchraně těchto druhů?
Tehdy se jednalo o nejohroženější skupiny zvířat. Jejich populace byly zdecimovány z padesátých a šedesátých let kvůli používání DDT (velmi účinný postřik ničící v minulosti hmyzí škůdce v zemědělství – pozn. red.) a podobně. Od první myšlenky vybudovat stanici pro sovy a dravce až k otevření 28. října 1983 to trvalo osm let. Ještě před otevřením jsme ale i tak přijali 283 zvířat. Byly to desítky ročně, dnes jich už je okolo dvou tisíc tří set.
 |
Dostávaly se k vám i jiné druhy než sovy a dravci?
Zaměřovali jsme se hlavně na ně, ale už v té době jsme přijali například labutě, volavky, pěvce a drobnější ptáky, které lidé donesli. V té době ještě nebylo tolik v povědomí, že by se pro záchranu živočichů mělo něco dělat.
Jak jste se tedy dopracovali od dravců, sov a ptáků až k záchraně volně žijících zvířat?
Tlak veřejnosti narůstal. Lidé se ptali, proč jen dravci a sovy, když existují i další skupiny ohrožených živočichů. U řady zvířat může za zranění či handicapy člověk, takže bychom se měli pokusit udělat něco i pro jejich záchranu a následné vypuštění zpět do přírody. A to je i smysl stanice – nefungujeme jako útulek. Postupně to začalo nabírat na obrátkách. V roce 1988 jsme se přejmenovali na Stanici na záchranu genofondu, kdy jsme se věnovali i rostlinné sféře. Když jsme stanici v roce 1992 převzali od státu, přijali jsme současný název.
Zmiňoval jste obrovský nárůst přijatých zvířat. Je těžké vše zvládat?
Není to jednoduché. Momentálně nás je osm pracovníků na plný úvazek. Péče o živočichy tvoří základ, ale zhruba ze čtyřiceti pěti procent se věnujeme také environmentální výchově. Provoz je kvůli vysoké návštěvnosti čím dál náročnější. Máme i dvanáct třináct průvodců, protože o víkendech a přes prázdninové měsíce máme otevřeno pro veřejnost. Přes školní rok zase děláme programy pro školy.
Vyděšené mládě rysa uprchlo před psem na ořešák, zachraňovali ho i hasiči |
Která část roku je pro vás nejnáročnější?
Jednoznačně nejvíce příjmů máme v období, kdy se vyvádějí mláďata, to znamená od května do poloviny či konce září. Tehdy tady míváme i přes pět set zvířat naráz.
Jak to vypadá nyní?
Teď už je to jen boom ježků. V zimě míváme většinou okolo dvou set padesáti zvířat. Ta, která jsou zrehabilitována a připravena na vypuštění, se vracejí do přírody v průběhu první poloviny listopadu.
Co ten zbytek?
Většinu ostatních a nově přijatých budeme muset držet až do jara. Je to ale individuální a posuzujeme každý případ zvlášť. Například u lehkého naražení stačí dva tři dny rehabilitace. Zvíře se dá dohromady a může jít ven. Jindy to je otázka měsíců, či dokonce let. Měli jsme tu zvířata, která jsme drželi třeba i čtyři roky v rehabilitaci a pak jsme je teprve vypustili. A víme, že úspěšně.
Teď tedy máte klidnější období?
Zvířat je méně, pro veřejnost jsme již zavřeli. Zase tu ale máme školy a musíme vše zazimovat. Věnujeme se také údržbě chovatelských zařízení. Klid není, jen se mění náplň práce. I teď zvířata přijímáme denně. Ve špičce je to okolo patnácti až dvaceti za den, teď okolo třech čtyř.
Vedoucí bartošovické záchranné stanice Petr Orel při vypouštění čápa bílého
Které druhy přijímáte nejčastěji?
Kromě ježků a netopýrů jsou to poštolky, káňata, čápi. V posledních letech přibylo enormně holubů hřivnáčů, kteří tady v šedesátých a sedmdesátých letech v podstatě nebyli, či se vyskytovali pouze ve volné krajině. Dnes už jsou součástí všech zastavěných sídel a jejich populace roste. Také zajíci se stáhli k městům, protože monokultury na polích jim nesvědčí.
Takže skladba přijímaných druhů se v průběhu let mění?
Určitě. U holubů a zajíců je nárůst obrovský. Přibylo také rorýsů obecných, protože v rámci zateplování panelových domů a podobně jim ubylo hnízdních možností. Často přijímáme labutě, čápy, čejky, lelky lesní i celou řada pěvců. Část pacientů tvoří kos, všechny druhy sýkorek. Celkově jsme za dobu fungování přijali už přes tři sta druhů, ale jen malá část z nich tvoří ten základ.
Které druhy naopak patří mezi rarity?
Jsou to hlavně vzácné či kriticky ohrožené druhy. Jejich příjem vždy do jisté míry práci oživí. Ze sov je to například naše nejmenší sova kulíšek nejmenší nebo puštík bělavý. Ten tady před nějakými deseti lety nebyl téměř vůbec, teď se k nám dostane dvakrát třikrát do roka. Jejich populace v Beskydech je stabilní a trochu stoupla.
A co další zvířata?
Z dravců jsou to všechny druhy orlů, které se tu vyskytují – orli mořští, křiklaví. Jeden z našich zásadních projektů je i návrat orla skalního do České republiky, takže jsme je přijali v souvislosti s tím. Měli jsem tu i orly stepní i supa bělohlavého a hnědého. Ti ale uletěli ze středisek, kde předvádějí ukázky dravců, nebyli z volné přírody. Ze savců jsme se starali o mláďata rysa ostrovida, jezevce, na co si člověk vzpomene.
Čáp se zaklínil nohou na kostelní věži, kvůli stresu později uhynul |
Druhů je opravdu hodně. Konzultujete péči o ně i s dalšími odborníky?
My jsme byli první záchrannou stanicí, takže jsme se v minulosti hodně učili sami, nebylo kde jinde se učit. Hodně nám daly naše sokolnické zkušenosti, kdy vychováváte dravce od mláděte. Postupně, jak druhy přibývaly, jsme se učili odchovávat i je. Od pěvců až po čápy, plazy, želvy. V současné době toho víme, co se týče chovatelství, hodně, ale učíme se stále. Dnes v Česku funguje národní síť záchranných stanic, je jich třicet čtyři, takže si vyměňujeme zkušenosti. Komunikujeme se zahraničními záchrannými stanicemi a existují i specializované studijní obory na vysokých školách.
Máte i své veterináře?
Máme tři, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Už víme, co je potřeba zrentgenovat, následně vyhodnotit a jestli to je opravdu operovatelné, či ne. Například u ptáků je to kvůli dutým kostem často velmi složité či nemožné. Jednak je to nákladné a výsledky pak nejsou. Bohužel si nemůžeme dovolit držet tady všechny trvalé handicapy, to bychom mohli do roka zavřít. Na to není kapacita.
Nějaká trvale handicapovaná zvířata ale máte…
Ano, umísťujeme je do expoziční části. Z některých se stávají i adoptivní rodiče. Nacházejí se u nás páry handicapovaných poštolek i dalších druhů, které se starají o mláďata, která pod ně podkládáme. I oni sami mívají mláďata a celkově se jich u nich protočí třeba třicet. Jednak nám pomáhají a jednak pak u mláďat nevzniká fixace na člověka, která je u divokých zvířat nežádoucí.
Kolik zvířat se podaří vrátit do přírody?
Zhruba pětapadesát procent. Některý rok je to méně, některý více. Odvíjí se to i od struktury druhů živočichů a typů úrazů v daném roce, což my neovlivníme.
Co ten zbytek?
To přistoupíme k eutanazii, protože nemá cenu nechat zvířata se trápit, anebo je necháme u nás, případně je vyměníme s jinými stanicemi či zoologickými zahradami.
Jsou druhy, které se podaří zachránit jen málokdy?
To se nedá říct. Záleží na tom, s čím k nám přijdou. Obecně mívají nejhorší úrazy ptáci, kteří se popálí na sloupech vysokého nebo nízkého napětí. Tam je to většinou fatální, a pokud se je podaří zachránit, mají v devadesáti pěti procentech trvalé následky. Část, kudy proud projde, totiž znekrotizuje a nedá se s tím nic dělat. Fatální bývají také střety s dopravními prostředky.
Po tréninku do přírody, záchranáři vypustili mláďata veverek i sovy |
Kromě záchrany zvířat se věnujete i edukační činnosti. Jak jste se k tomu dostali?
Věnovali jsme se tomu už od začátku v amatérských podmínkách, kdy do stanice chodily školy z nejbližšího okolí. Děti se seznamovaly s dravci záchranné stanice a biologií a ekologií druhů, které tu zrovna byly. V roce 2006 jsme otevřeli informační středisko částečně zaměřené na chráněnou krajinnou oblast Poodří. V roce 2014 pak návštěvnické středisko Dům přírody Poodří a od té doby se tomu věnujeme hodně intenzivně. Máme čtrnáct různých programů, ze kterých si školy vybírají. Zaměřujeme se na problematiku biodiverzity, ochrany přírody a krajiny, ale také klimatické změny, protože to všechno spolu souvisí.
Jakou máte návštěvnost?
Co se týče škol, tak už nejsme schopni přijímat více návštěv. Před covidem jsme měli návštěvnost včetně programů a veřejnosti okolo osmnácti tisíc lidí ročně. Letos se dostáváme na podobnou úroveň. U veřejnosti na tom budeme dokonce nejlépe.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Mimo to však máte rozjetých také několik projektů.
Jedná se o záchranné programy. Stěžejním z nich je náš projekt Návrat orla skalního do České republiky, kdy se nám ho podařilo po více než sto letech vrátit do naší přírody. Od roku 2003 se věnujeme sýčku obecnému a sově pálené. V okolí máme několik drobných mokřadů, o které pečujeme, či zhruba kilometr od stanice i osmihektarový areál, kde se věnujeme biodiverzitě a extenzivnímu zemědělství.
Co plánujete do budoucna?
Zrovna před pár dny jsme odevzdali projekt na modernizaci a dostavbu stanice. Nemáme dostatečnou intenzivní péči, některé objekty je třeba rekonstruovat včetně elektřiny, zateplení a podobně. Modernizace umožní i příjem některých problémových druhů, jako jsou například vlci. Dnes máme sedmdesát různě velikých chovatelských zařízení, které se snažíme zdokonalovat. Je to ale hodně o financích a vycházet je velmi těžké. Snažíme se je proto získávat skrz různé projekty z evropských fondů.
Máte kromě modernizace ještě nějaké další plány?
Intenzivně se chceme věnovat orlu skalnímu, protože se jedná o druh, jehož populace roste jen velmi pomalu. Pohlavně dospívají až v šesti letech, a než se vůbec zapojí do reprodukce, trvá to. Pokud chcete mít nějaký úspěch, je třeba zabezpečit hnízdní lokalitu a dělat spoustu věcí v terénu. Chceme se hodně věnovat i sýčkovi, protože je to naše neohroženější sovička. Přestože se mu věnujeme již dlouhé roky, děláme odchovy, vypouštění, nestíháme monitoring. Doufáme, že se to změní a práce v terénu bude možné dělat více.
7. prosince 2023 |
