Holaň pracoval mimo jiné v pověstném Kině náročného diváka, které v době své největší slávy mělo až pět tisíc členů Filmového klubu, což bylo nevídané v rámci celého Československa. Vypracoval se ale takzvaně od píky, nejprve jako pokladník nebo předčítač titulků.
„V Parku kultury a oddechu na Černé louce jsem nastoupil jako pokladník. Pracoval jsem také v místním kině, které bylo v Pavilonu P. Mělo krytou část, ale v létě se promítalo i ve vnějších prostorách, jako letní kino Amfi. Kryté kino, zvané Ponrepo, bylo součástí distribuční sítě asi dvaceti kin po celé republice, včetně Slovenska. S oblibou jsme promítali staré americké filmy ze 30. let. Byl o ně tehdy velký zájem, zejména asi proto, že lidé toužili vidět něco jiného než filmy spojené s komunistickým režimem. Hrávala se tři představení, často i čtyři, poslední v deset hodin večer,“ vzpomíná promítač.
Vladimír „Vlado“ Holaň Absolvent prestižního ostravského Matičního gymnázia se narodil v roce 1947. Poté studoval VŠE v Bratislavě, studia ale nedokončil, na vlastní žádost ze školy po okupaci v roce 1968 odešel. Působil jako vazač v NHKG, později jako promítač v Kině náročného diváka. Po roce 1989 pracoval jako soukromník v nově vzniklé televizi Kabel Plus. Po roce 1997 ještě krátce působil v Kině Art. |
Někdy se stalo, že bylo vyprodáno i z jiných důvodů. Lákavé byly například málokde vídané erotické scény. Ty se přitom objevovaly i v náročných, umělecky hodnotných dílech, jenže diváci na ně chodili právě pro několik málo atraktivních záběrů.
„Poprask pak způsobil například snímek Mlčení od Ingmara Bergmana, který byl do osmnácti let nepřístupný. Našli se i takoví, kteří si kupovali vstupenky na všechny tři projekce za sebou. Lákala je zejména umělecká soulož, která tento jinak těžký a divácky náročný film mimo jiné proslavila,“ vysvětluje Vlado.
Kvalita na 70mm formátu
Většina kin, ve kterých se tehdy hrálo, už dávno neexistuje. „Jako dítě pamatuji dnes už zrušená kina. Například Adria, což byl dnes už neexistující německý dům v Mariánských Horách. Pak také nedaleké kino Slávia, bylo to tehdy jedno z mála prvních širokoúhlých kin. Nejkvalitnější projekcí ale tehdy, vůbec jaká kdy existovala, byla kina na 70mm formát. A že jich v Ostravě bylo hned pět, tak to byl v rámci socialistického tábora celoevropský unikát. Kdo chtěl vidět tento neopakovatelný zážitek, kterému se ani dnes nic nevyrovná, tak zašel například do kina Vesmír, Vítek nebo Mír,“ popisuje promítač zvláštnosti doby.
K promítání se dostal náhodně, když už mu hrozila vojna. Začal tak hledat různé alternativy, jako bylo například studium jazykové školy.
„Nejprve jsem si vybral ke studiu angličtinu, pak i němčinu. Při studiu mi přálo štěstí, seznámil jsem se s jedním promítačem, který mi takzvaně hodil lano, jak se tehdy říkalo. Spočívalo v tom, že v kulturním domě hledali někoho, kdo by byl levný a četl titulkové listiny při filmových projekcích. Z hecu jsem se přihlásil.“
Stát se promítačem ale nebylo jen tak. Chtělo to nejprve potřebnou praxi jako asistent u zkušenějšího promítače a pak se musely absolvovat odborné zkoušky.
V kabině kouřil jen Hlinomaz
„Měly tři stupně. Nejprve základní školení. Druhý stupeň trval dva a třetí tři týdny. Organizoval je Československý státní film v Klánovicích u Prahy. Ty se staly součástí hlavního města až později. Kdo přijel z Ostravy, byl obávaný, protože to znamenalo, že je i komunisticky prověřený. Takže nás Pražáci neměli rádi a dívali se na nás s nedůvěrou. U piva ale rychle roztáli, a když někdo zanadával na komunistickou stranu, už bylo vše jinak. Hned se přesvědčili, že nejsem ten, za koho mě mají,“ vysvětluje vysloužilý promítač.
V Ostravě měl možnost na projekcích přivítat i zajímavé hosty, rád vzpomíná například na populárního herce Josefa Hlinomaze.
„Hrál v jednom krátkém filmečku, asi sto metrů měl délku. Byl jsem z jeho přítomnosti nadšený, protože stejně jako já tehdy, byl i on silnější na těle. Museli jsme jej ale seřvat, že se u nás v kině nesmí kouřit. Odbyl to tak elegantně, že jsme mu nakonec ten doutníček povolili. Měl u nás besedu i známý tvůrce spojený s Ostravou Dušan Klein. Na řadu autorů spjatých s regionem se ale bohužel nedostalo. Vláčil byl tenkrát zakázaný, někteří soudruzi neměli rádi Věru Chytilovou. A pak bylo některé těžké sem dostat. Remcali, že je to daleko. Navíc Ostrava měla z uměleckého hlediska nedobrou pověst, že je moc zpolitizovaná. Byl to takový mýtus, protože, když jsem pak v Praze vyprávěl, co se hraje například v Divadle Petra Bezruče, všichni žasli. Vy to u vás můžete hrát?“ usmívá se Vlado Holaň.
