Umělkyně, která nedávno přijela do zábřežského kina Luna s delegací k filmu 8 hlav šílenství, z Ostravy pochází. „Tím, že jsem se v Ostravě narodila, má pro mne velmi hluboce zásadní význam. A mám pocit, že čím více jsem jinde, o to více se do Ostravy vracím,“ říká Vladivojna La Chia.
K filmu 8 hlav šílenství s Anetou Langerovou v hlavní roli vytvořila soundtrack a s kapelou si v Ostravě dala soustředění. Zjistila, že atmosféra ve městě je v něčem pořád stejná. „Třeba když jsme tu nedávno měli zkoušky kapely, stal se mi takový zásadní moment. V neděli jsem se procházela po centru, které bylo totálně vylidněné, a zažila jsem přesně tu atmosféru, kterou v sobě dnes málokteré město ještě má,“ líčí umělkyně.
Vladivojna La ChiaČeská skladatelka, zpěvačka, textařka a výtvarnice se narodila 3. června 1983. Pochází z Ostravy, kde prožila dětství. V Ostravě také vystudovala volnou a užitou grafiku na SUŠ a diplomovala v intermediálním ateliéru Petra Lysáčka na Ostravské univerzitě. Celý život se ale věnuje spíš malbě, kresbě, ilustraci a komiksu. Má za sebou řadu samostatných výstav. První kapelu založila v devíti letech s kamarádem Adamem Popelkou. O tři roky později působila v dětském sboru punkové skupiny Buřinky II. Ve 14 letech už začala zpívat jako sólová zpěvačka v ostravských punkových kapelách jako První vpředu (později Dva bez prvního). Většina koncertů byla založena na improvizaci. V roce 2000 začala jako 16letá zpívat v dívčí skupině Kočičíčíči, se kterou vydala EP Ruská zima. V roce 2002 spoluzaložila psychedelic rockovou kapelu Banana, která byla nominována na Objev roku stanicí Óčko. Banana hrála jako předkapela u Marylin Manson, Scorpions nebo Richarda Müllera. Také jela turné s finskou skupinou Waltari. V roce 2009 vydala Vladivojna své první sólové album. Posléze se začala věnovat intimním poetickým textům a její hudba nabrala komorní směr. Od roku 2011 komponuje hudbu k filmům, jako první ji oslovil Jan Hřebejk s filmem Nevinnost. K nejnovějším patří soundtrack k dramatu 8 hlav šílenství. |
„Vím, že to Ostraváci úplně nesnáší, že v centru není ani noha, a já přitom z toho zažila tak nádhernou melancholii. Příjemný pocit, a zjistila jsem, že to je přesně ono, co na Ostravě miluju a co mě také částečně vyhnalo – takový ten klid, až by se člověk zabil. Tak dnes po letech je pro mě výjimečný a nádherný,“ vysvětlila.
Když Vladivojna vypráví o Ostravě, těká po jejích jednotlivých částech. Každá z nich měla pro ni něco do sebe a ona si je vybavuje v samostatných segmentech. „Třeba mám ráda starou Porubu. Leninka (Hlavní třída – pozn. aut.) je zajímavá tím, že její vrchol je nádherný, čím jdete ale níž, tak už narazíte na opravené baráky a dřívější atmosféra ztrácí své kouzlo. Je to strašné neštěstí, že se lidem dala volnost ve stylu – udělejte si barák, fazonu, jak chcete – to zateplování, plastová okna. Nebýt toho, tak je pro mě Poruba jedno z nejúžasnějších míst.“
Jako v Rychlých šípech
„Narodila jsem se na Fifejdách, ale říkám vždy Mariánské Hory. Jako dítě jsem z nich měla pocit jak z Rychlých šípů. Různé dvorečky, kde sice žily spousty cikánů a které byly neutěšené, skrývaly specifickou poetiku. Nikdy nezapomenu na vůni deště a kolejí, která se Mariánskými Horami táhla. Pamatuju si neustálé zvuky vlaků, to zvláštní skřípění,“ směje se extravagantní umělkyně.
Řada míst, na nichž kdysi vyrůstala, se podle ní změnila k nepoznání. „Ráda si procházím místa svého dětství, což mám po otci, a byla jsem překvapena, když jsem asi před půl rokem zjistila, jak je tady v Ostravě vše jiné. Opravené až moc, takže Ostrava přišla o svůj ráz. Aspoň v některých místech je to evidentní. Třeba u Baníku byl vždycky prales. Pamatuji si, že jako děcka jsme tam našli nějakou dámskou kabelku, protože jsme tam hledali mrtvoly. Bylo totiž ‚jednoznačné‘, že tam někdo někoho musel zabít. Mrtvolu jsme tam sice nenašli, ale zato kabelku s doklady, které jsme vrátili. Pak jsme tam začali dělat první graffiti,“ vzpomíná Vladivojna, která dodnes ráda maluje.
Hornická minulost láká
Hodně velký význam má pro Vladivojnu starý ráz města, třeba i jeho hornická minulost. „Děda ještě jako důchodce psal do časopisu Horník. Mám velkou radost, že se podařilo uchovat Vítkovice, protože jsme do areálu tajně chodili kreslit plenér ze školy. Často se mě lidé ptají, jestli se mi při skládání hudby do ní dostane něco z Ostravy, ale já vlastně nevím a je mi to jedno. Přesto si myslím, že podvědomě to tam určitě je,“ povídá Vladivojna.
Vladivojna La Chia |
„Jsou to záležitosti, které má člověk uložené hluboko v podvědomí a někdy možná vylezou. To je případ i jisté hororové tváře Ostravy. Mám ji takto ráda, černou, šedé baráky, špinavé dvorky. Třeba když jsme jezdily s mámou k babičce, a byli tam ti chlapi, co měli ještě podmalované oči, protože nešly omýt. To je něco, co mě strašně dojímá, a nechci, aby to Ostrava ztratila, protože čím více je autentická, tím více je svá. Je to podobné jako pevnost Josefov, což je další místo, které zbožňuju, protože je nesmírně autentické,“ vyznává se Vladivojna.
Se svou první kapelou Banana pomáhala formovat první ročník ještě neznámého festivalu Colours Of Ostrava. „Colours ještě tehdy začínaly ve Stodolní ulici, hráli jsme tenkrát na velkém parkovišti, což bylo super. To ještě existoval Boomerang, klub kde jsme každých 14 dní pořádali jinou akci. Dělala jsem tam módní přehlídku, kdy jsem modelkám navlékla na hlavy obaly z tenisových raket. Různé bizarní věci,“ líčí Vladivojna La Chia.
Stodolní ne, ale hospodské čtyřky ano
„Pak tu byl klub Krokodýlí ocas a samozřejmě Černý pavouk. Tam jsem měla ve svých čtrnácti první autorské čtení. Černý pavouk, to byl pro mě ostravský základ. Chodívali tam táta i máma,“ vzpomíná Vladivojna na své ostravské začátky.
Když by měla vyjádřit, v čem je podle ní Ostrava typická, vybaví si místní hospody. „Typické jsou podle mě pro Ostravu čtyřky, tedy já jim tak říkám, prostě třeba nonstop na Zborovské. Jinak jsem měla ráda Hobita nebo Mirror, U peciválů,“ přiznává umělkyně. „Obecně mám Ostravu velmi ráda. Moc ráda se sem vracím a procházím se o nedělích ve vylidněném městě. Na to téma by se klidně daly točit filmy o zombiích,“ směje se Vladivojna.
Do Stodolní by se ale už vracet nechtěla. „Už to dávno není ono, leda o nedělích, když tam nikdo není, to bych se do Stodolní i ráda podívala.“
