„Za komančů jsme opravdu nikdy nebyli žádný underground. V září 1989 existovala Marxova tchýně ve dvou lidech a s jednou písničkou, já a Petr Zajac čili kytara a bicí. Písnička trvala minutu a půl a my počítali s tím, že na nějakém tom tajném srazu na nádraží, jak se to dělalo, odehrajeme tuto jednu skladbu a příště se přejmenujeme,“ vzpomíná Trčálek.
Vzápětí pak dodává: „K tomu ale nikdy nedošlo, zmeškali jsme jediné předrevoluční hraní. Pak se stávkovalo a nám už ten název zůstal,“ vysvětluje muzikant.
Svou existenci však tato nekonvenční skupina začala o pár měsíců dříve. „V červnu 1989 jsme se potkali s Petrem Zajacem na již neexistujícím Zimním stadionu Josefa Kotase. Tam vzniklo jádro dvoučlenné, později třeba i jedenáctičlenné Marxovy tchýně,“ dodává hudebník a skladatel.
Cimrmanská fiktivní story o tchyni Karla Marxe
Samotné fungování Marxovy tchýně bylo více méně recesí. „Lidé teď po letech zkoumají a objevují, že jsme nebyli žádní hrdinové. Nebyli. Měli jsme to lehké, už jen proto, že jsme chtěli dělat srandu. Vůbec se z nás nestali žádní odbojáři, to je třeba zdůraznit. Hned od počátku jsme plánovali, že příště pojedeme na další takový sraz a budeme se jmenovat jinak. Jedna písnička, dva chlapi a pokaždé jiný název. Ten název napadl mě, totální nesmysl. Prostě úplná náhoda,“ zdůrazňuje Trčálek.
Ondřej Trčálek
|
A z jedné náhody, kterou odstartovala sametová revoluce, se stalo pravidlo. Nevyhýbali se pak ani další legraci. „Chtěli jsme protestovat, když se náměstí Karla Marxe na začátku 90. let mělo přejmenovat na Mariánské náměstí. Napsal jsem cimrmanskou fiktivní story, kdo že byla Marxova tchyně, že byla britská občanka a my trváme na tom, aby se náměstí přejmenovalo na náměstí Marxovy tchyně, jinak že dojde k otevřenému teroru. Pak si nás pozvali na kobereček,“ směje se Ondřej Trčálek.
Ostrava té doby podle něj byla fenomenální. „Atmosféra překypovala štěstím, houfně vznikaly barevné boudy, vedle sebe se prodávaly hamburgery a mixéry. Všechno bylo povolené, nebyl problém zahrát si kdekoliv bez jakýchkoliv regulí. Divočina a strašná sranda. My jsme třeba měli někde hrát 18. listopadu 1989, ale to se nepovedlo, protože se stávkovalo.“
Koncertovalo se zejména v ostravské restauraci Žalák. K původní sestavě přibyl například hudebník Igor Vašut. „Našimi spřízněnci byly zejména Buřinky II, společně jsme hráli v Rock Hillu, na Černé louce. Jeden z nejlepších koncertů byl podle mě ten v Žaláku v Mariánských Horách, kde jsme vystupovali s původní Garáží Tonyho Ducháčka s Ivo Pospíšilem,“ myslí si Trčálek.
„Dělat jim předskokany byla krása. Nezapomenu na 7. října 1990, v pořadí náš druhý koncert s Garáží, kdy už jsem se s Tonym znal, a do hospody se vešlo asi sedm set lidí. Igorova manželka měla deset dní před porodem. Byla obrovská tolerance, nesmírná svoboda, nebyly zapotřebí žádné regule nebo zákazy. V tom byla tehdejší doba mnohem veselejší než dnes,“ popisuje.
Hudební festival v Jarocině
Trčálka inspirovala hlavně polská hudební scéna. „Byly doby, kdy jsem poslouchal polské rádio Trojka, mělo skvělé moderátory. To bylo ještě koncem 80. let. V osmaosmdesátém se mi podařilo vychytat termín přihlášky na polský hudební festival v Jarocině. Byl to neskutečný zážitek, něco úplně jiného, než co se tady dalo u nás zažít. Tam byli všechno pankáči a skinheadi. Dobře, porvali se, ale všichni byli proti komunistům,“ vypráví Trčálek.
Vidět kapely známé z polského rádia naživo pro něj znamenalo hodně. „Byl jsem z toho úplně vedle, byly pro mě tehdy na stejné úrovni jako Madonna. Bylo mi jedno, koho slyším, hlavně že jsem někde hodně daleko za železnou oponou. Poslech polského rádia a návštěva Jarocina mě hodně ovlivnily,“ líčí nadšeně.
„Nalokat“ se svobody tehdy ale nešlo jen tak. „Těžké bylo dostat se přes polskou hranici, bylo to možné jen na pozvání z polské strany. Žádná strava či ubytování, kdepak. Bumážka musela být. Na festival přijel Lech Walesa, skandovalo se ‚pryč s komunismem‘,“ vrací se do minulosti hudebník.
A jak vnímá Trčálek svoji rodnou Ostravu? „Vždy byl důvod i k nespokojenosti. Když jsem byl ale v Praze, vyloženě jsem se těšil do Ostravy. Žije v ní fůra chytrých a bezvadných lidí, kteří tady nemají nejlepší podmínky pro existenci. Společně prožívají zdejší genius loci. Stará Ostrava jej měla nezapomenutelný, ten typický smrad a vozíčky s uhlím nad hlavou. Až mi to chybí,“ uvažuje. „Teď se říká, že není černá, ale zelená. Pro mě to není tak jednoznačné. Mimo Ostravu by Marxova tchýně musela být určitě jiná. Divočina, co tady kypěla, jí dala šťávu. Tím pádem mám Ostravu vlastně i rád, protože mi propůjčila podobu pro texty,“ dodává.
