Divadelní a filmový herec Přemysl Bureš je duchovní otec ostravského společenství Absintový klub Les, které je v současnosti mnohými považováno za specifického nástupce legendárního klubu Černý Pavouk. V jeho sklepení se hraje divadlo, proběhl Měsíc autorského čtení a hned vedle scény je symbolická plenta, opona, která pochází přímo z věhlasného Pavouka.
„Nikdy jsem ho nezažil, přesto jsem v Ostravě už jedenáct let a na Ostravu nedám dopustit,“ říká Bureš, kterého diváci mohou znát z filmu nebo z televize. Brzy se pak objeví v seriálu Rapl, který od srpna bude vysílat Česká televize.
Přemysl Bureš Přemysl Bureš se synem Adamem.
|
Jeho domovským sídlem ovšem není pouze Les ve Střelniční ulici, ale nově také nedaleká letní zahrada Bulharsko nacházející se v bývalé restauraci. „Proč Bulharsko? Je několik legend a jen jedna je pravdivá. Bulharsko evokuje staré časy, třeba cítit se jak Bulhar. Nebo třeba doby, kdy se k moři dalo jet jen do této země, já sám jsem byl v Bulharsku čtyřikrát,“ usmívá se.
Kvalitní herectví, to je prvotní důvod, proč do Ostravy přišel. Dnes je spíše divadelním producentem a podařilo se mu s pomocí kamarádů a kolegů vytvořit kulturní oázu, kde se konají výstavy, literární večery, koncerty a inscenace.
„Ostrava mě trošku děsila jako každého, jel jsem do neznáma. Dnes jsem ale na ni hrdý a přijetí nabídky rozhodně nelituju. Trošku jsem se sice Ostravy bál, byla pro mě obhroublá, ale zvykl jsem si. Když jsem se vracel domů za synem a přítelkyní, tak mi říkala: Co jsi v Ostravě, tak si zesprostl. Syn to tak nevnímal, ale ona ano,“ vypravuje Bureš.
Smáli se jeho přízvuku
„Poprvé, když jsem volal své manželce, že přijedu do Čech, tak její reakce byla: Ty jsi někde v zahraničí? Ne, jsem jenom na Moravě, byla má odpověď. Před Ostravou mě také varoval jeden člověk od divadla. Přemku, na Moravu se nechodí do divadla, co děláš? Co blázníš? To je šílené, jako bys šel někam do Užhorodu,“ vysvětluje zcela vážně.
On sám se ostravskému přízvuku dříve smál, dnes už jej ale považuje za samozřejmost. „S Ostravou jsem přišel nejprve do kontaktu na dálku. Kamarád sochař Martin Kuchař, ten mi o Ostravě vyprávěl. Divně mluvil a měl takový legrační přízvuk. Když jsem zase přišel sem, tak mi tady říkali Pepík – to byla reakce zase na můj divný přízvuk, takový ten pražskej, dlouhej. Ostravština mi připadla směšná, byl jsem kluk a smál jsem se všemu.“
Jeho vztah k městu se vyvíjel pozvolna. Od rezervovanosti až k současné zamilovanosti. „Na Ostravu jsem postupně začal být pyšný, začal jsem ji milovat, zjišťovat si o ní věci. Mé první kroky vedly na Stodolní ulici. V Boomerangu jsme s režisérem Honzou Mikuláškem dělali divadelní večery. Moc mě to nebavilo, takový marketingový tah divadla, akce s Trainspottingem ale ještě dopadla dobře. S Honzou Vápeníkem jsme hráli na Stodolní bratry Nedvědy. Město se tehdy zbláznilo se Stodolní, udělala se zastávka Stodolní,“ vzpomíná Bureš a dodává, že centrum objevoval postupně a zdlouhavě.
Hledání zaniklé poetiky
„Často jsem chodil se zavřenýma očima, prostěhoval jsem se celou Ostravou, bydlel jsem asi na osmi místech. Centrum pro mě bylo vždy jediné – tam, kde je náměstí, i když tam bylo třeba prázdno. Pak jsem objevil magickou věc, prostor pro budoucí klub. Střelniční ulici jsem neznal, chodil jsem ale hodně do Staré Arény,“ přibližuje herec okolnosti vzniku Absintového klubu Les, kde dnes nachází útočiště místní alternativa.
Kromě samotného centra jej fascinuje nedaleká Černá louka. Rád by ji viděl vzkvétat. „Mít na to finance, tak do toho jdu. Je to přímo v centru, pár kroků. Není tam obytná zóna, je tady prostor od divadla přes koncerty,“ vysvětluje.
Na září už jeden takový projekt chystá – představení Comedie del arte. „Bude to venkovní představení s ostravskými herci, které napsal a bude i režírovat Tomáš Vůjtek.“
Jací jsou podle něj místní lidé? „Ostraváci jsou přímí, bez okolků. Přátelé mi pomáhají, žijí tím, co v Lese nebo v Bulharsku dělám. Hledám v Ostravě poetiku, která tady zbyla, a mám taková místa, ale musím je držet v tajnosti. Centrum mě baví, rozvíjí se,“ poznamenává Přemysl Bureš.
Ostravu se mu daří dle jeho slov „zalesnit“ různorodými aktivitami. Třeba nedávno se v jeho Lese konal 17. ročník mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení, který se poprvé přestěhoval právě do Lesa.
A se kterým autorem-spisovatelem si spojuje právě Ostravu? „Klasicky Bezruč, ten se vybaví hned. Ale především Ivan Landsmann, pak třeba Janusz Klimsza a jeho báseň Matka uhlí, ale také Petr Hruška, Ivan Motýl nebo Jarek Nohavica,“ dodává na závěr.
