Jejich zatím poslední zastávka ve městě se uskutečnila v září, kdy poprvé vystoupily na Svatováclavském hudebním festivalu.
„Pozval nás ředitel festivalu Igor Františák, až dodatečně jsem si uvědomila, že je to spolužák, se kterým jsem kdysi jezdila do školy vlakem z Frýdku,“ prozradila Andrea Konstankiewiczová.
Tara Fuki Duo Tara Fuki při vydání alba Sens v roce 2010. Duo tvoří zpívající violoncellistky Andrea Konstankiewiczová a Dorota Barová. Obě pocházejí ze severní Moravy, kde se však na ostravské konzervatoři minuly. Setkaly se až v roce 2000 v Brně, při studiu hudební vědy na filozofické fakultě. Ve své hudbě i textech se nechaly inspirovat poetikou nocí a snů, které chápou jako extrakt podvědomí. Od svého vzniku slaví Tara Fuki koncertní úspěchy po celé Evropě a Střední Americe. Za svou hudbu obdržely dvě ocenění české Akademie populární hudby v kategoriích Alternativní hudba – World music a Objev roku (2001). |
Koncert se konal v kostele svatého Michala v Ostravě-Porubě a zazněly na něm i některé z nových písní. Dorota Barová se rovněž zúčastnila letošní ostravské speciality Colours Week, rozšířené verze známého festivalu Colours of Ostrava. I když Ostravu zná, její průmyslovou ikonu Vítkovice objevila až nyní.
„Když se na festivalu setmělo a rozsvítila se světla, tak areál Vítkovic byl naprosto kouzelný. Jako Tara Fuki jsme sice hrály jen na Černé louce, ale na letošním ročníku jsem vystupovala s kapelou Vertigo den před Colours of Ostrava v rámci mezinárodního promo představení českých kapel. Bylo to skvělé, výborná organizace. Máme díky tomu spoustu kontaktů na zahraniční promotéry. Měla jsem strach, že to bude jen formou předehrávky, ale nakonec přišlo i hodně návštěvníků. Tak dobře zorganizovaný festival jako Colours jsem ještě neviděla, klobouk dolů,“ prohlásila Dorota Barová.
Nezapomenutelná cesta z nádraží
Co pro obě dámy Ostrava znamená? Především vzpomínky na dobu studia a zmizelá místa.
„Ostrava rovná se Karolínka, když jsme šly z nádraží Ostrava-střed směrem na konzervatoř. Přes celé centrum, Kuří rynek, s celllem na zádech. Dlouhá cesta, která začínala v šest ráno, v zimě. Občas se mi stávalo, že jsem si cello zapomenula ve vlaku a musela jsem si jej zajít vyzvednout na hlavní nádraží v Přívoze,“ vypráví Andrea Konstankiewiczová.
Dorota Barová se připojuje se vzpomínkou na studentský život. „Vybaví se mi okruh různých kaváren a hospod. Stodolní byla za našich časů teprve na začátku, nebyla zdaleka tak populární. Pamatujeme si na jeden z našich prvních koncertů, který se konal v klubu Boomerang,“ vzpomíná Konstankiewiczová.
Na to pořádně si prohlédnout současnou Ostravu ale zatím nemají dámy moc času, koncert střídá nahrávací studio.
Tara Fuki v roce 2002.
„Že se Ostrava mění, to víme z doslechu. Pro mě ale symbolem tohoto města zůstane právě Karolínka, když jsem si přes ní zkracovala cestu do školy. Byla krásná a vypadala strašidelně, v noci jsem se kolem ní i bála, potloukala se tam různá individua, ale bylo tam krásné prostředí,“ říká Andrea Konstankiewiczová.
Publikum na Ostravsku rychle reaguje
Pro Dorotu Barovou je naopak symbolem Ostravy její slezská část. „Stará radnice a kopec za ní,“ dodává. Osobní vztah obou k regionu se zrcadlí také v jejich hudbě. Jsou přesvědčeny, že ve svých písních ukazují specifikum severní Moravy.
„Jsme severomoravská kapela, která má v sobě syrovost a jistou neuhlazenost. Lidskou přímočarost, co se komunikace týče. Kolegové z jiných kapel to tady mají rádi, protože publikum rychle reaguje. Je to pro nás přirozenější,“ vysvětluje Konstankiewiczová.
Upřímnost a přímočarost obě muzikantky v osobním životě provází i mimo region, v Praze nebo ve Francii, kde žije Andrea Konstankiewiczová.
