Ve svých 46 letech má už Marius Šurka z Karviné leccos za sebou. Zvlášť když dvacet let fárá do dolu. Na letošní Vánoce se ale po delší době zase těší jako malý kluk. Má k tomu více důvodů než jindy. Tím hlavním je, že žije.
V pátek 14. listopadu dopoledne totiž pracoval jako vrtač svorníků v podzemí Dolu Karviná. Toho dolu, který postihl silný otřes. „Slyšel jsem strašnou ránu. Pak mám okno. Probral jsem se, když mi kamarád Petr čistil krvavou hlavu od bláta,“ vzpomíná Šurka.
Když se důl otřásl, tlaková vlna vynesla jeho a zřejmě i další horníky do vzduchu. Utržená hornina ničila strojní zařízení a valila se i tam, kde byli lidé...
Tři horníci dole zemřeli. Dalších devět zraněných ošetřili záchranáři a rozvezli do nemocnic. Čtyři muži utrpěli vážná zranění. A nejhůř na tom byl právě Šurka.
Marius Šurka má u sebe v nemocnici sošku andílka, kterou mu před lety dala sestra.
„Lékaři mi slíbili, že mě alespoň na svátky pustí na čtyři dny z nemocnice domů. Protože teď bydlím sám, rodiče i sestra s rodinou chtěli, abych byl na Štědrý večer u nich. Naštěstí bydlí hned vedle sebe, takže svátky vlastně strávím společně s celou rodinou. Budeme si povídat, pojídat cukroví a koukat na pohádky,“ plánoval si Šurka vánoční pohodu na nemocniční posteli.
Za sebou měl v té chvíli více než měsíční léčbu a několik operací. Nohu mu ještě minulý týden obepínala objemná kovová konstrukce ve tvaru jakéhosi koše, který držel pohromadě polámané kosti.
Když vyprávěl o tom, co ho čeká, ale i o tom, co zažil a jaké to má následky, sršel energií a optimismem. Na první pohled na něm nebylo znát, že utekl hrobníkovi z lopaty.
Před patnácti lety na něj spadly hajcmany
Deset dní ho lékaři fakultní nemocnice v Ostravě drželi v umělém spánku. Když se probral, hned se ptal, kdy půjde domů. „Buďte rád, že žijete, odpověděl mi doktor,“ popisuje Šurka a hned přidal historku starou asi patnáct let.
„Tehdy jsem taky skončil v nemocnici. V dole na mě totiž spadly tři hajcmanové roviny o váze kolem 300 kilogramů, takže hned volali záchranáře a letěl jsem do nemocnice vrtulníkem. Ukázalo se, že jsem měl obrovské štěstí. Železo mě sice povalilo na zem, ale tak nějak se přese mě jen překulilo. V nemocnici zjistili, že nemám ani jednu zlomeninu. Přitom mě to mohlo zlomit jako zápalku,“ líčí Šurka.
Báňský úřad: OKD musí zavřít část dolu, kde byl otřes |
Po dvou dnech hospitalizace ho tehdy zdravotní sestra přistihla, jak se v pokoji obléká do civilu. „Ptala se, kam jdu. Řekl jsem, že tabletky můžu jíst i doma. Abych mohl odejít, podepsal jsem reverz.“
Tentokrát ale z nemocnice neutíká a na zdravotníky pěje chválu. „Přivezli mě rozsekaného, ale zdejší lékařská profiliga mě dala dohromady. I sestry jsou skvělé. Kdybych skončil jinde, už bych tu asi nebyl,“ míní Šurka, který měl po důlním otřesu rozbitou hlavu, zlomeniny nohy a žeber, poraněné plíce i řadu drobnějších zranění. Jen na hrudníku má 42 stehů.
„Voperovali mi tam železnou destičku, aby mi hrudní kost nepadala a netlačila na plíce. Když jsem byl v umělém spánku, nemohl jsem dýchat, dusil jsem se,“ říká Šurka.
Ve snech bojoval s Turky a Araby
Možná právě nedostatek kyslíku nebo děsivé zážitky z otřesu způsobily to, že v umělém spánku prožíval horník noční můry, které si pamatoval i po probuzení.
„Pořád jsem byl ve válce s Turky nebo Araby a po někom střílel. Táta při jedné návštěvě pozoroval, jak moc sebou melu. Po probuzení ty sny odezněly. Teď už se mi žádné nezdají, nebo si je nepamatuji.“
Jeden z jeho zraněných kolegů je na tom hůř. Kvůli prožitému stresu a následkům zranění hlavy je v péči psychiatrů. Také rodiče Mariuse Šurky vyvedlo jeho zranění z míry natolik, že museli užívat léky na uklidnění. A sám Šurka přiznává, že po úrazu nesnáší tmu v uzavřeném prostoru.
Sanitka vyjíždí z areálu Dolu ČSA v Karviné, pod kterým vinou silného otřesu zamřeli tři horníci a devět jich bylo zraněno. (14. listopadu 2014)
„Když je denní světlo, nevadí mi být v zavřeném pokoji. Když ale chtěla zdravotní sestra v noci zavřít dveře, požádal jsem ji, ať je nechá pootevřené. Necítím se vůbec dobře, když je tma a vidím jen ke dveřím. Potřebuji vidět kousek osvětlené chodby, pak jsem v klidu,“ svěřuje se Šurka a spokojeně dodává, že všechny zdravotní sestry už to vědí a vycházejí mu vstříc.
I když mohl přijít o život nebo zdraví už před patnácti lety při pracovním úrazu, tehdy s návratem do práce neváhal ani chvíli. Měl rodinu, malou dceru, potřeboval peníze a jiná práce se mu v té chvíli nenaskytla. A taky byl mladší, takže mnoho věcí tehdy tolik neřešil.
Teď je ale situace jiná a on zatím netuší, jakým směrem se bude jeho život ubírat dál. Záležet bude hlavně na zdravotním stavu a rychlosti hojení všech zraněných či operovaných orgánů a kostí.
„Lékaři už mi řekli, že léčba potrvá delší dobu. Ale zatím netuším, jak dlouho. Nevím ani, jestli bych vůbec mohl dál fárat, když mi v těle zůstane napořád ta kovová destička v hrudníku a ještě nějaké šrouby v noze,“ přemítá Šurka.
Šurka si vzpomíná jen na ohlušující ránu
Ale i kdyby mohl, troufnul by si ještě vůbec po tom všem? Přiznává, že ani to teď neví jistě.
„Možná. Jako vrtači svorníků pracujeme na různých pracovištích včetně otřesových pásem. Víme, že tam to může střelit kdykoli. V minulosti už jsem něco zažil, ale byly to mikrootřesy, které vám podrazí nohy a spadnete na zadek. Takhle silný jsem zažil poprvé. Kdybych se mohl a chtěl vrátit do dolu, požádal bych vedoucí, aby už mě nedávali do otřesových oblastí. Věřím, že by to pochopili,“ přemýšlí Šurka.
To, co zažil 14. listopadu, popisuje jen krátce. Samotný úraz si totiž nepamatuje. Vzpomíná si jen, že slyšel ohlušující ránu. Pak s ním zřejmě zametla tlaková vlna.
„Asi jsem letěl vzduchem, ale jak moc, to nevím. V sekundě jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se, až když jsem měl svoji rozbitou a zakrvácenou hlavu v klíně kamaráda Petra, který mě čistil od bláta. Říkal, že musíme odtamtud, protože určitě přijde další otřes.“
Od té chvíle už byl sice Marius Šurka opět při vědomí až do doby, než ho utlumili záchranáři. Jenže s rozdrceným hrudníkem, který mu poranil plíce, a se zlomenou nohou nemohl chodit ani jinak pomoci kamarádovi, který ho chtěl odtáhnout do bezpečí, ačkoli byl sám také zraněný.
„Péťa Ohrádka mě položil na dopravní pás. Ten ale nefungoval. Po otřesu bylo všechno zařízení zničené. Podložil mě nějakou plachtou a táhl mě po tom páse asi sto metrů,“ líčí Šurka. „Sotva jsme se dostali pryč, otřásl se důl znovu. Kdyby mě nevytáhl, zůstal bych tam...“
Oba muži se znají od učiliště, Ohrádka chodil o ročník níž než Šurka. Mladší už jednou navštívil staršího kolegu v nemocnici, ale teď se vidět nemohou, protože Ohrádka žije na Slovensku a čeká ho operace páteře.
„Až to půjde, tak za ním zajedu. Opijeme se spolu tak, až budou stromy kvést,“ plánuje oslavu záchrany života Šurka. Kdy se toho dočká, to zatím neví.
Ale vůbec nepochybuje o tom, že už to nepotrvá moc dlouho.
„Třetí - doufám, že poslední - operace nohy dopadla dobře. Kovový koš už mi sundali, místo toho mám v noze nějaké hřeby. Teď už jen čekám, jak se domluvím s lékařem na propustce. Ještě nevím, zda pojedu domů v úterý nebo ve středu, ale určitě mě pustí,“ těšil se v pondělí.
Leopold Pleva, přednosta traumatologického oddělení Fakultní nemocnice Ostrava, které Šurku ohroženého na životě zachránilo, v pondělí potvrdil, že pacienta na Vánoce určitě pustí domů. A naznačil také, že už se blíží termín jeho definitivního propuštění z oddělení.
K dobrým zprávám ale přidal i jednu méně příznivou pro muže. „Jeho zranění byla vážná, zasáhla několik systémů. Celková léčba potrvá ještě půl až tři čtvrtě roku. To ale neznamená, že bude celou dobu v nemocnici. Čeká ho rehabilitace i domácí léčba,“ vysvětlil.
