Dnipro je město, ve kterém jsem prožila téměř polovinu svého života, město, které mi dalo rodinu a kde je nyní můj manžel. Nejbližší válečná zóna je zhruba sto kilometrů od města. Několikrát denně tam zní siréna a několikrát do měsíce přiletí rakety. Hlavní továrny města ale dále pracují.
Dnipro se i stalo uzlem pro uprchlíky z Mariupolu a blízkých měst, podle magistrátu je počet uprchlíků ve městě asi 250 tisíc. To samozřejmě představuje značnou zátěž pro úřady, velkou pomoc ale poskytují i dobrovolnické organizace.
Téměř všechny hotely a ubytovny poskytují bydlení zdarma, lidé ve městě pomáhají s věcmi a jídlem, podle vládního programu dostávají uprchlíci, na Ukrajině se jim říká vnitřně vysídlené osoby, peněžní dotaci coby příspěvek k pomoci od dobrovolníků.
Nejsložitější situace byla zhruba před měsícem, ve městě došlo ke kolapsu zásobování léky, několik týdnů nebyly v lékárnách téměř žádné potřebné.
