Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

pokračování:snažím se neohlížet zpět,nikdy bych do sebe neřekla,že toto vůbec podstoupím, že zkrátka já nejsem taková a vidíte přesto se to stalo.Čekala bych,že toto bude poslední kapka,tečka v našem příběhu,ale já ikdyž lituji a stále se s tím srovnávám, tak ho nedokážu nenávidět a stále společně přemítame nad společnou budoucností,do jisté míry se snažil být mi oporou.V dané situaci chápu jeho postoj,strach obavy,to že ten rozchod nepřišel jen tak do větru,ale měl důvod.Jenže jak ted dál? Citíme oba,že už se potřebujeme někam posunout a vystoupit z toho kolotoče,který nevyhovuje ani jednomu,jen nevíme jakým směrem a jestli jít společně nebo zvlášť.Troufám si říct, že nás k sobě netáhne síla zvyku nebo strach z osamocení.Nemám ani tak obavu,že už bych nikdy nikoho nepotkala,,pár možností k seznámení proběhlo,jen nemám uplně pocit,že potřebuju někoho potkávat,když možná ten koho chci je přímo přede mnou, ale jen možná...Děkuji mnohokrát

pokračování:Bohužel musím přiznat i jednu velmi bolestivou věc.Jako ze špatného filmu.Krátce po rozchodu jsem zjistila těhotenství. To čím jsem procházela poté bych nepřála nikomu na světě. Rozchod byl zkrátka takový,že se sice milujem, ale nefunguje to a žít takhle dál prostě nejde a ještě máme oba šanci na hezký život,tečka. A ted tohle, s tímto vědomím si pořídit dítě? První,že to zvládnem, pak,že je hrozné být spolu jen kvuli dítěti a bylo by to naopak jen horší pro všechny,zkrátka každý den jinak,což vyvolávalo další stres a napětí.Já nad tím sice uvažovala,ale vnitřně jsem interupci odmítala, šla jsem nakonec za rodiči v domění,že mě tak nějak dají za pravdu a podpoří, naopak mi citelně řekli,že pokud odešel tak si ho nechci držet jen dítětem,že takto nebudeme štastní.On mi řekl,že by raději volil tuto cestu,pokud se,ale rozhodnu jinak nenechá mě ve štychu,no dovedete si představit ta muka.Nezvládla jsem to a zákrok podstoupila,byt jsem to vnitřne takto necítila.

Krásný den přeji,je mi 26, ex-29. Byli jsme spolu 7 let,asi 3 roky společná domácnost. Je to víc než půl roku od rozchodu, ale vzhledem ke společným zájmům, přátelům, místu bydliště se stále vídáme.Rozchod vyplynul z neustálých konfliktů, byť to přiznávám nerada,z modelu rodiču jsem zvyklá tak trochu na,,Itálii" takže často jsem já startér,který nechce dělat dusno tak mlčí,pak to bouchne a je zle ještě víc,partner se,,neumí hádat" ve smyslu rozumných argumentů takže vypouští jen nesmyslné,ale dobře mířené urážky,které pak těžko rozdýchávám. Nebýt této součásti vztahu,kterou jsme nevěděli jak odbourat,tak jinak byl náš společný pohled na život i budoucnost stejný a krásný. Naše city jsou stále velice silné a i je stále udržujem při životě, což novému začátku jinde s někým jiným nedává ani prostor. Rozchod nebyl z důvěru ztráty lásky, nevěry,lži, násilí apod.Otázka zda pracovat na vztahu našem,ikdyž máme oba strach z další bolesti nebo to s bolestí utnout a jít dál?Bohužel musím přiznat - otázka upravena poradcem

Po 5ti letech po rozvodu se se mnou rozešel bývalý partner, nedivím se mu, byla jsem hádavá, zlá a protivná. Celou situaci nezvládám, vyhrožuji mu zabitím sebe sama, prohledávám mobil, auto, jeho věci a brečím, škemrám nadávám, vyčítám... Po jakémsi vystřízlivění si uvědomuji, že to nemám zapotřebí a že to co dělám není vůbec pěkné, ale něco mne ovládá a postrkuje vpřed konat tyto nehezké věci a vytvářet prapodivné situace. Musím říci , že můj ex partner je o 10 let mladší než já, nyní 39let, byli jsme spolu , i přes rozvod, celkem 18 let. Poraďte jak se mám z rozchodu dostat a neničit náš budoucí, alespoň přátelský vztah.

Děkuji

Mufina

Dobrý den,, chtěla bych poradit. S manželem jsme 16 let, docela to jde, občas musím být trpělivější, je náladový. Ale trápí mě jiná věc. Když jsme se vzali, myslela jsem si, že budeme společně hospodařit - měli jsme málo, já byla zvyklá z VŠ s "kolektivním" spravedlivým hospodařením a připadalo mi to normální. On řekl, že mi bude dávat peníze (byla jsem záhy na MD) a že nechce přístup do mého (chtěla jsem jako společného) účtu. Že jsou to moje peníze, ať si je nechám. Tehdy jsem si myslela, že je velkorysý, protože jako studentka jsem měla málo. Dnes vím, že jsem se mýlila. Moje a tvoje peníze oddělil záměrně. Takže mi přidělil podle svého nějakou částku a já s tím musela vyjít. Někdy to bylo těžké, ale další peníze mi nedal - přičítala jsem to tomu, že nemá, začínal podnikat (asi mi neříkal úplně pravdu). Když jsem začala chodit do práce, pořád ještě se mu moc nedařilo. Nabídla jsem, že budu celou domácnost hradit sama, souhlasil. Dokonce při větších nákupech občas "zapomněl" peněženku. Brala jsem to tak, že máme jedny peníze. Jenže on teď na mě udělal podvod a já se rozhodla, že to změním. Najednou jsou ale jeho peníze a moje peníze, měsíčně od něj dostávám jím určenou částku (mnohem mnohem víc si on nechává pro sebe), která sice stačí na pokrytí- spolu s mnou vydělanými penězi - na domácnost, ale vyskakovat si nemůžu. On si platí různé dovolené, kam jezdí sám s přáteli, mně peníze navíc opět nechce dát, a to i pro děti. A zase třeba lže, že nemá. To, že lže, se za čas prokáže. . Velmi obtížně se s ním jedná, Uvědomila jsem si, že stejné jednání bylo u nich doma - tchýně všem doma vzala důchody a rozhodovala, co se za ně koupí (noviny, jídlo, něco do domácnosti). Spíš to bylo míň než víc. A všichni pro klid doma jí ty peníze dali. Na druhou stranu ona si pro sebe toho tolik nenechávala. On o tom, jak čekal, až mu něco koupí nebo dá peníze, často mluvil, byl to pro něho velký zážitek.Ráda bych to postupně - pokud není pozdě- začala měnit, ale vytáhnout z manžela korunu je hodně těžké. Mohla byste mi, prosím, krok po kroku poradit, jak postupovat? Že je lakotný dost dobře skrýval a mně to prostě nedošlo. Nejsem marnotratná, naopak, musela jsem vycházet s minimem peněz, ale ráda bych trochu narovnala finanční poměry doma. Děkuji Vám. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, s přítelem se skoro každý den hádáme vím že chyba je ve mě mám takovou povahu že jsem náladová a neumím si ho vážit :( je na mě strašně hodný dělá pro mě vše akorát není ke me upřímný dokáže mi jen neco rict přes zprávy na sms nebo facebooku:(kolikrát sem na něj naštvaná i když nic neudělá nevím jak dál snažím se změnit ale každým dnem si připadám v našem vztahu jako nic prosila bych jen o radu jak to mám vše překonat a aby byl semnou štastný :( jsme zasnoubený a bojím se že mi jednoho dne řekne že už ho to nebaví :(

Dobrý den,
už nějakou dobu mám krásný vztah s partnerem, ale poslední době na nás doléhá velký stres a on si začal všímat mých chyb, a to ve velkém. Občas se stává, že mi nedochází věci hned a musím se zeptat znovu, nebo mi spoustu věcí musí vysvětlovat (během našich rozhovorů, nebo i hádek). Jeho to hodně trápí a už mu to jde občas na nervy. Snažím se dělat všechno proto, abych to zlepšila a mohli jsme být zase spolu šťastní jako to bylo dlouho předtím, ale nejde to a já jsem zoufalá už v tom jak to zlepšit. Protože si už začíná být i nejistý vztahem a mnou samotnou, že má vztah do budoucna cenu, že bych ho pořád něčím trápila. Existuje nějaké řešení nebo je to znamení proto, že jsme každý jiný a nemáme spolu být?

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat - manžel má hodně výkyvy nálad, chvíli je dobře, chvíli špatně, je cholerický (či jak to nazvat - vyletí a nedomyslí následky anebo startuje na drobnosti - některé spolehlivě, některé ani netušíme, že by mohly), rád vyčítá... zkrátka není to s ním jednoduché. Ale máme ho doma rádi, zvlášť když je zrovna v pohodě. Já jsem naopak flegmatik - naučila jsem se s ním žít, jeho trucování a cholerické výstupy jsem se naučila zvládat )horší je to bohužel s dětmi), tak trochu si žiju paralelní svět, který mě drží nad vodou. Jenže se mi zdá, že manžel, když nedosáhne svého (prostě flegmaticky či nekonfliktně "odžijeme" jeho výpad), tak svoje útoky zesiluje - třeba nepomohlo jeho trucování, tak se odstěhoval s postelí do domácí kanceláře. Nebo dokonce odešel bydlet na měsíc na chalupu. Sice se pak vrátil, ale už i na mne jako flegmatika jsou tyto jeho zesilující reakce moc. Asi něco děláme špatně. Můžete nám poradit? Děkujeme. - otázka upravena poradcem

Vážená paní doktorko,
když manželovi něco vyprávím,tak přikyvuje,ale jak přijde konflikt, tak mi vyčte,že jsem ho tuhle obtěžovala vyprávěním,co ho nezajímalo,a že to poslouchat MUSEL.
Chci např. v létě zavlažovat truhlíky,tak se s ním poradím.Je to prý blbost,jak to chci,takže se to udělá podle něj a na konci mi vyčte,že MUSEL pracovat na něčem,co nechtěl..Když mu řeknu,že nemusel,že naopak jsem si to chtěla udělat po svém, opáčí že MUSEL,protože bych to zkazila.
Navíc on skoro stále rýpe a sekýruje,a když už toho mám dost, dozvím se, že mám stejně špatné úmysly, že právě nedávno něco musel a nechtěl, nebo že jsem řekla něco,co jsem nikdy neřekla,že ho nějak napadám,a že se se mnou bavit nebude. Jak u blbejch.O tom,že jsem špatný člověk a mám špatné úmysly je přesvědčený.Má i důkaz,to, jak jsem na něj "bezdůvodně" agresívní.Je tohle normální?
Do poradny nechce,a pokud bude rozvod,tak z mé viny.On manželství rozbíjet nechce.Je nemocný nebo je nemorální? Co lze dělat? Díky
- otázka upravena poradcem

Zdravím. Vztah 17 let, doposud bez větších problémů. Syn 15 let. Partnerka mě sdělila, že potřebuje pauzu ve vztahu a začala si žít po svém.t. zn. Kamarádky..chození pozdě domů z práce..zbytek večera a facebooku. Komunikace jen v několika holých větách. Nového partnera nemá a nehledá. Sex, vyjádření citů, emocí se postupně vytrácí. Uvrhla mě do nejistoty a postupně se dostávám do stresu a depresí. Tento stav trvá cca 4 - 5 měsíců. Mně ani synovi se to nelíbí a uvažujeme, že se odstěhujeme..bohužel nemáme kam. Říká, že nemám prý tlačit na pilu a nechat jí. Časově svoje počínání nehodlá ohraničit. Odstěhování by znamenalo ekonomický zásah pro oba. Partnerka je relativně v klidu a takhle jí to vyhovuje. Tento stav může trvat jakkoliv dlouho, nesnaží se cokoliv změnit a nevím co mám dělat. Veškerá komunikace na toto téma je zbytečná. Dělá si co chce. Před týdnem jsem zvolil metodu nezájmu o veškeré dění kolem ní. Rád bych vztah zachránil nejen kvůli sobě, ale také kvůli synovi dobře se učí