Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den paní doktorko Douchová. Jsem s přítelem téměř 8 let od svých 15. Poslední rok zvažuji rozchod, ale nedokážu se k tomu rozhoupat. Miluje mě, je na mě milý, děláme spoustu věcí spolu, jenže já mám pocit, že jsem vlastně nikdy nezažila svobodu, vždy mě někdo hlídal (rodiče, on), chtěla bych poznat i něco jiného, jiný život. On miluje pravidla, je trochu pedant, já pravidla nemusím, miluju spontánnost. Jenže mám strach z rozchodu, máme spolu byt (jsem studentka finančně zatím v zásadě nesamostatná), psy (jsme nadšení pejskaři), výborný vztahy s rodinami nás obou. Navíc se bojím mu zlomit srdce, už jednou jsem se s ním rozešla, strašně špatně to nesl.Taky si říkám jestli jen nepřebírám, nejsem rozmazlená a málo si vážím dobrého vztahu.Vím, že by si člověk měl nejlépe sám uvědomit, co vlastně chce, ale já se o to snažím už rok a zatím jsem stále v patové situaci. Navrhovala jsem zkusit nastavit volnější vztah, ale o tom nechtěl ani slyšet a možná by to stejně nic neřešilo. Děkuji.

Dobrý den, je mi 38 let, procházím rozvodem a mám aktuálně stejně starého přítele. Od manžela jsem se přestěhovala hned po podání žádosti o rozvod a bydlím v bytě, kam se za mno přistěhoval přítel téměř ihned. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem nestihla ani protestovat a pak mi to bylo blbé. Od té doby se hezký milenecký vztah překlopil do nepříjemných hádek, věčného dohadování kam jdu, kdy se vrátím, s kým jdu, proč tam jdu atp. Zkrátka chtěl, abych mu věnovala veškerou svoji pozornot. Já chtěla ale chvilku klidu (říkala jsem mu, ať mě nechá pár dní samotnou, že se potřebuji srovnat s novou situací, on měl ale pocit, že mě musí zachránit). Pak následovalo několik žárlivých a hysterických scén, které byly povětšinou důsledkem toho, že jsem nechtěla poslouchat a udělat to,co on považoval za nejrozumnější. Zvažovala jsem rozchod,ale vážně jsme si promluvili,on se omluvil, že je ve stresu a že už se to stávat nebude. Až se k němu přestěhuji, že bude v klidu. Mám tomu věřit a zůstat?

Dobry den.S pritelem jsem se seznamila pred 2 lety pres internet.Uz na prvni schuzce jsme si padli do oka a vydrzeli spolu doted.Trapi me ale nekolik veci.Jedna z tech,ktere mi opravdu vadi,je jeho vecna kritika moji postavy.Vidame se doted jen v podstate o vikendech,spolecne bydleni podminuje mym zhubnutim ze 72 na 55 kilo.Stravuji se zdrave,pravidelne cvicim.Uz se mi podarilo nekolik kg zhubnout,vsima si i okoli,ale z jeho strany zadna pochvala,jen kritika.Dalsi veci:neznam nikoho dalsiho nez jeho rodice,kolegum,pratelum me doposud nepredstavil (kvuli postave).Nejsem zadna neatraktivni obluda,mam jen smulu,ze pri mensi postave je tech par kilo navic vic videt.Mam ho rada,zrejme me nechce ztratit,ale drzet vztah,kde jeden neustale posloucha kritiku,zrejme nema smysl.Vlastne uz jsem si zrejme odpovedela,vidte?Uvazuji o rodine,tady zrejme jen ztracim cas... Vidite to stejne?Dekuji.

Dobrý den, je mi 18 přítelovi 23 , nebydlíme spolu, oba studujeme a jsme spolu 4 roky. Nevím co mám dělat, jsem poslední dobou hodně smutná. S přítelem k sobě hodně pasujeme, baví nás spolu trávit čas ale mě žere myšlenka jestli nemám vztah ukončit protože jsem dost mladá a bojím se jestli pak nebudu litovat toho že jsem strávila nejlepší léta s jedním partnerem. Navrhla jsem pauzu, ale je mi bez něj velice smutno.. Teď jsem na tom tak že mě trápí být sním a i bez něj. Lituji toho že jsem ho nemohla potkat až déle, protože si myslím že by to byl perfektní chlap pro rodinu a pro vztah na celý život. Nevím co mám dělat, jestli ho opustit ,užít si(nejde o sex) a doufat že po nějaké době k sobě najdeme cestu..Vím že po něm nemůžu chtít aby na mě počkal, než se "vyblbnu"a že je malá pravděpodobnost že bychom se k sobě po letech vrátili.. Je tu také možnost že mám tyhle pocity ze stresu. Čeká mě maturita a podobně.Nebo už sním nechci být a jen hledám výmluvi ? Sama už nevím..
-Děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den, vzala jsem si muže-milence, se kterým jsem otěhotněla. Věděla jsem, že to není muž mého života, ale myslela jsem si, že se na tom dá pracovat. Pracovali jsme dlouho, máme 3 děti, a on asi pořád není muž mého života. On je introvert, k ničemu se nemá, musím ho tlačit, vše vymyslet, zařídit, pracuje, ale práci mu hledám já a logicky v ní není moc průbojný, rodinu stěží zajistíme, opřít se nemohu. Když jsme byli mladší, myslela jsem si, že se teprve rozhoupává a pomáhala jsem mu, teď mám pocit, že je naopak více a více takový a že z něj "chlapa" neudělám. Je moc pohledný a hodný, ale má logicky trochu problémy s egem. A ve mne se probouzí žena, chci muže, ke kterému budu moct vzlížet, opřít se o něj - a jsem krásná a úspěšná, muží se mi velmi dvoří. Můj manžel mne v životě nikam nepozval, ecche na ničem pracovat, do poradny nechce - on nic nechce. Myslím, že mne miluje, stará se o děti - nechci rozbít rodinu - ale nemůžu to ze své podstaty vydržet celý život - nebo ano?

- otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko,

je mi 21 let, jsem ve vztahu, který trvá zhruba 10 měsíců s přítelem, který je o rok starší. Předchozí vztahy jsem měla se staršími muži (o 12 a o 20 let).
Nevím, jestli to s tím souvisí, ale tento vtah je pro mě nový, mám partnera ve svém věku, dokonce společně studujeme, spolubydlíme (s dalšími studenty), problém je, že mám pocit, jako bychom byli kamarádi. S přítelem nemáme sex a ani mě to výrazně neláká.
Mám pocit, jako bych ve vztahu nic nenacházela. Zezačátku jsem byla nadšená, že se za partnera nemusím nijak stydět, že máme i stejnou povahu, přítel je vychovaný, hodný. Jenže já mám pocit, že je to takové dítě. Nerozumí spoustě mých názorů nebo myšlenek. Myslíte, že se to časem změní? S věkem?

Děkuji.

Dobrý den paní doktorko Douchová,
jsem 8 měsíců ve vztahu, ale už od začátku jsem si nebyla jistá tímto vztahem a nejspíš se mi to teď vymstilo. Přítel je sice hodný, ale ještě ve 30 bydlí u maminky se servisem se vším všudy. Dělal 3 vysoké a ani jednu nedokončil, teď jsem ho nabádala, aby si konečně našel práci, protože na tom, taky nebyl finančně dobře. Mám pocit, že je na mě závislý, pořád mi říká, jak mě miluje, že spolu budeme bydlet a podobně a mě to úplně vytáčí. V sexu je to pořád to samé i když jsem ho požádala, řekla co mám ráda, už tomu chybí vášeň. Pořád snaží se mi zavděčit, vysává mě to, ale přesto mě neuvěřitelně tíží, že bych se s ním měla rozejít. Mám pocit, že by ho to zabilo. Před měsícem vztoupil do mého života muž, ale ten nechce vztah.Jsme přátelé, ale je mi s ní, tak dobře, držíme za ruce, scházíme se, stydím se, že mě láká něco víc, ale nechci přítele podvést a zůstat sama, protože ten druhý nechce vztah. Nějak nevím co dělat. Děkuju za radu. Kate. M

Paní doktorko, po rozvodu jsem si našla přítele. O 10 let staršího (60), hodného, chce si mě vzít, ale - bydlí v nájmu a protože bych měla být po rozvodu lépe zajištěná než on, vzal to tak, že já koupím dům a on se do něj za mnou nastěhuje (tak to měl i v životě - první dům měl po rodičích, pak se přistěhoval do bytu druhé ženy). Ale ono to nejde tak jednoduše, vypořádání se táhne a já jsem víceméně taky bez peněz, dokonce se budu muset z dosavadního bydlení soudně vystěhovat (právně patří ex). Přítel to ví, ale postavil to tak, že on je chudý a nemůže mi pomoct a že je to moje starost. Takže stres z této situace jde jen za mnou, on si dál v klidu bydlí v miniaturním podnájmu, peníze utrácí za kolo, lyže, lednici a drahý vysavač (nebylo nutno, spotřebiče fungovaly) a tak nějak se v tom uhnízdil, že počká, až teda něco koupím. Ale jinak je hodný, s lecčíms mi pomůže, i když jeho hranici už znám - hodně rád nakupuje, takže objedná, převezme (a já zaplatím). Jsem ze všeho dost unavená, myslím si, že by bydlení mělo být hodně mužská záležitost a tady je to spíš naopak. Jak to vidíte Vy? Co byste poradila? Je to člověk do zbytku života? Tak nějak váhám.

Dobrý den paní doktorko , chtěl bych se na vás obrátit s tímto dotazem ohledně partnerských vztahů : jedná se o to , že jsme spolu s přítelkyní necelé 3 měsíce .Všechno klape jak má jediný problém je ten že se vídáme kvůli studiu pouze přes víkendy . Když se vídáme je to úžasné jde vidět že jsem oba štatstní a všechn psolu podnikáme ale když se nevíme před ty pracovní dny je to s její náladou jak na horské dráze :O většinou je protivná , vztahovačná , řešíme a hádáme se kvůli blbostem a když to s ní chci v klidu vyřešit jediné čeho se dočkám je to že mě akorát zdrbe za to že jsem na ní moc hodný . Chtěl bych jenom dodat že někdy mi přijde ,jestli to má vůbec smysl v tom pokračovat ? ja ji sice mooc miluju ale tohle trápení se nedá ...... ( je přes rok po rozchodu ale pořád ještě občas zminuje že si na to vzpomene atd ) + má genetické psychické potíže --------- rád bych teda slyšel vaše názory a prosím zároveň i o radu co s tím :P mockrát Děkuji

Dobrý den, je mi 28, partnerovi 41. Občas se u mě objeví pochybnosti, jestli je to ten pravý. Jsme spolu šťastni, konečně po rande nepláču, nebrečím.... jde ale o to, že jsem v minulosti byla zamilovaná víc, bývalý partner mě i více přitahoval fyzicky, nicméně když moc miluji, druhý mi ubližuje a já jsem strašně citlivá. Jako bych zamilovanost prostě nezvládala... Současný partner, Tomáš, tam je to založeno jako na rozumu, tak na citech, kdybych ho neměla ráda, nevyhledávám ho. On to má podobně. Myslíte, že je to překážka? Není to takové to pobláznění.....mí rodiče říkají, že se také vzali z rozumu a mají spolu 4 děti, já jsem nejstarší....myslím, že ta láska u nás přichází postupně, možná je to pro mě cesta, jako kdyby mi "velká láska" nebyla souzena.... v co nejbližší době bych si také měla pořídit miminko, byla jsem na operaci, zjistili mi endometriosu, a aby se nevrátila, beru antikoncepci a pak by mělo přijít to miminko.... Děkuji za Váš "nadhled" a názor. - otázka upravena poradcem