Ze Zlatých Hor na nejvýchodnějším cípu Jesenicka je to ještě tři kilometry na hranici, kde na druhé straně začínají Głuchołazy. Na přechodu je pusto a prázdno. Celnice je roky nevyužitá, i když pokusů, jak ji po odchodu celníků oživit, bylo několik.
Na budově je řada nápisů. Mimo jiné také reklama na výrobu mincí a kování na historický nábytek s uvedeným telefonem. A taky velké samolepky s varováním, že objekt střeží polská bezpečnostní agentura.
V prostoru za celnicí, kde jsou garáže, se ozývají údery a za vraty je slyšet svařovací aparatura. Po chvíli vychází muž, který tam má dílnu. „Majitel? Ten tady není,“ pokrčí rameny. Kontakt na něj nemá a víc se nechce bavit.
Celnice patřící nyní městu je sice ještě „obyvatelná“, ale své nájemníky očividně zatím nenašla. To potvrzuje i starosta Zlatých Hor Milan Rác.
„Měl to tady pronajaté jeden podnikatel, ale nic se mu tam nepodařilo udělat,“ říká Rác. Teď si areál pronajímá podnikatel z Polska.
Volám na telefonní číslo uvedené na prosklených dveřích. Zvedne ho majitel firmy vyrábějící mince a kování na historický nábytek Čestmír Petroš. Domlouvám si s ním schůzku, firmu má jen pár kilometrů od celnice, přímo ve Zlatých Horách.
„Pronajal jsem si celnici asi před deseti lety. Protože jsem karavanista, chtěl jsem tam postavit karavan kemp, nějakou restauraci a k tomu tam mít malé informační centrum a ukázku toho, co děláme v naší firmě,“ prozrazuje Petroš. Nic z toho však není, i když jeho firma prosperuje. „Nejsou lidi,“ vysvětluje.
Petroš jezdí často ze Zlatých Hor za obchodem do Čech. „Beru to přes Polsko, protože je to rychlejší. Dřív mě kontrolovali, musel jsem vždycky proclívat naše výrobky. Když zmizela hranice, je to bez problémů. V tom nám Evropská unie usnadnila život,“ vyzdvihuje.
Stejně jako na celnici je mrtvo také v blízkém hotelu Aurum. Přes okna jsou vidět jen zbytky vybavení, jinak tu ale není ani noha. Zřejmě tady už dlouho nikdo nejedl ani nespal. Směrem do vnitrozemí seče zahradu Josef Kročil.
„Když ten hotel před lety postavili, byl to zlatý důl, protože nikde široko daleko nic takového nebylo. Bylo tam pořád plno. Jenže situace se změnila, a tak rychle skončil,“ popisuje.
„Poláci k nám jezdí pořád“
Nedaleko hranic má obchod a penzion podnikatel, který si nepřeje uvést své jméno. „Je těžké se dnes uživit, když jsou na dosah v Polsku supermarkety. Tržby šly v posledních deseti letech hodně dolů a už jsem si myslel, že to nepůjde, ale zatím pořád žijeme. Možná proto, že jsme ve svém,“ přemítá muž.
Lidé se podle něj pořád zastavují. „Poláci převažují. I když jsou v Polsku supermarkety a hodně věcí je tam levnějších, polské zákazníky máme pořád. Jezdí sem kupovat hlavně české výrobky, které u nich nemají,“ řekl majitel.
Ve Zlatých Horách na jinak prázdné zahrádce před restaurací popíjí kávu senior Adolf Fochler s manželkou. Vstup do Evropské unie hodnotí jako velkou pomoc celé oblasti.
„V Polsku mám přátele, je dobré, že je hranice otevřená a nikdo člověka nekontroluje,“ pochvaluje si Fochler. Jeho žena pochází z Oravy. „Když se kdysi narovnávaly hranice, tak to území získali Poláci. Kdo chtěl zůstal v Polsku, zůstal. Kdo nechtěl, mohl do Československa. Rodina od mé manželky přišla do Mikulovic a tady jsme se taky poznali. Jinak tam máme pořád příbuzné v okrese Nowy Targ,“ popisuje.
Do Głuchołaz a do vzdálenější Nysy jezdí za nákupy. „Většina toho, co člověk potřebuje, je tam levnější. Hodně lidí ze Zlatých Hor jezdí nakupovat do Polska dokonce i stavebniny, protože je to do prodejny blíž než do vnitrozemí a stojí to tam míň,“ srovnává.
Za společnou Evropu je rád i proto, že Zlaté Hory teď mají díky evropským penězům co ukazovat.
„Máme krásně opravené náměstí, památky, nedávno se podařilo otevřít zlatokopecké podzemí. Vedení města se snaží, a když pomohou evropské peníze, je to skvělé,“ řekl.
„Nápady by byly, ale nejsou lidé“
Podobně nevyužitá jako ve Zlatých Horách je i celnice v Mikulovicích. Za hranicí jsou tu rovněž Głuchołazy, jen se do polského pohraničního města přijíždí z jiné strany než od Zlatých Hor. Bývalá celnice je ale v mnohem horším stavu. Okna jsou rozbitá a jen zatlučená deskami, ze stěn s obložením už vypadávají kusy zateplení.
„Když se otevřely hranice, tu budovu jsme získali do majetku obce. Pro Mikulovice to byl ale danajský dar,“ poznamenává starosta Mikulovic Roman Šťastný.
Vystřídalo se tam několik nájemců, než si budovu pronajala prosperující mikulovická společnost Kamitiro. Ani ta ale s budovou nic neudělala. Jen na stěně ze strany do Polska je velká reklama na její restauraci.
Jednatelka firmy Kamitiro Kamila Bernátková uvedla, že firma s využitím budovy pořád počítá.
„Nápady by byly, ale bohužel nejsou lidé. Přesto si chceme budovu ponechat, protože máme připravený podnikatelský záměr,“ řekla Bernátková. Neprozradila ale jaký. Firma tak dál platí nájem.
Obec podle starosty už bude moci po desetileté blokaci areál prodat. „Když firma přijde s dobrým projektem, nebudeme se prodeji bránit,“ sdělil Šťastný.
Od polských hranic přichází svižným krokem seniorka Halina Miller z Głuchołaz. Vyrazila na procházku.
„Musím něco dělat pro své zdraví a dala jsem si za cíl, že denně ujdu deset tisíc kroků, takže často chodím na mikulovickou stranu,“ vysvětluje.
Podle ní Unie pomohla hlavně v tom, že si už na hranicích obě země nekomplikují život. „Pamatuji si, jak jsme kdysi jezdili na krytý bazén v České Vsi. Vždycky nám na hranicích prohlíželi věci, jestli nevezeme alkohol nebo něco. Když jsem na české straně koupila pět kilo paprik, tak mě celníci vyslýchali, na co tolik paprik budu mít. Bylo to nedůstojné,“ vypráví žena.
„Teď už díky bohu nic takového není. Nikdo mi neprohlíží batoh nebo tašku, mohu si koupit a přenést, co chci a kdy chci,“ dodává.
Hned přes silnici naproti vybydlené celnice stojí udržovaný areál s restaurací, sportovním zázemím a ubytováním. Šéf Marek Psotka už netrpělivě vyhlíží léto.
„Přes zimu to bylo slabé, ale pomalu se rozjíždí cyklosezona. Kolaři z Česka i Polska si tady dělají zastávku, někdy i s ubytováním,“ popisuje. A taky přibývá akcí, jako jsou svatební hostiny, rodinné oslavy či firemní srazy. „Je to rodinný areál, který budujeme už od roku 1994, a myslím, že se nám v rámci možností docela daří, i když dříve to bylo výrazně lepší,“ podotkl Psotka.
V obchodě nedaleko hranic prodavačka markuje nákup polskému zákazníkovi. Má přepravku s pivem, alkohol, sladkosti a pochutiny k vínu jako brambůrky, tyčinky.
„Pivo máte mnohem lepší, ale u nás se nedá koupit, tak jezdím sem. A naše oplatky se s těmi českými nedají srovnat. Je dobré, že jsou otevřené hranice. Nechtěl bych, aby mi někdo prohlížel kufr auta tak jako kdysi,“ uzavírá Wojciech Stolarczyk z Nysy.
