„Život bez tance si neumím představit. Je to pro mě dokonalé spojení pohybu a hudby a já jsem mu zcela propadl. Dokud to půjde, budu tančit i vyučovat,“ vyznává se taneční mistr.
Svou první taneční roli si střihl jako malý kluk. „Otec i matka hráli v ochotnickém divadle a jednou soubor připravoval hru, pro kterou byla napsaná i dětská role se zpěvem a tancem, tak mě obsadili,“ vybavuje si Hrubý.
A už někdy ve 12 letech dostal za úkol připravit choreografii pro pohádkovou vílu.
„Nebyl to žádný problém. U nás se pořád tančilo. V neděli po rozhlasové pohádce táta vždycky pustil gramofon a s maminkou tančili a učili to mě i bratra,“ vzpomíná.
Soutěžní tancování podle něj přišlo tak nějak samozřejmě. „Po vojně jsem se přihlásil do tanečního kroužku. Byla tam dobrá parta a měli jsme i dobré vedení, přijížděli sem známí trenéři z celé republiky. A když přišla první soutěž, z tancování se stala droga,“ říká Hrubý.
Kurzy pro studenty vede už přes půl století
Brzy už nebyl jenom žákem, ale stal se i učitelem. „Náš taneční mistr potřeboval, aby mu někdo pomáhal a obrátil se na mě. Bral jsem to jako poctu. Později začal mít zdravotní problémy, a tak jsem po něm přebral veškerou práci,“ vypráví.
Jenže k tomu potřeboval také taneční vzdělání, přihlásil se proto na konzervatoř do Prahy.
„Učily nás skutečné kapacity. Třeba sólista baletu Národního divadla, hlasovou výchovu nám vštěpoval profesor, který učil známé herce a hlasatele. Dostali jsme i základy z psychologie,“ pochvaluje si.
K práci v tanečním kroužku později přibral i taneční kurzy pro studenty, které vede už 51 let. Vše navíc stíhal při své práci.
„Pracoval jsem v zemědělství na školním statku. Až v 90. letech, kdy se měnil režim, mi řekli, že bych měl dělat něco jiného. To jsem odmítl. Začal jsem přemýšlet, jestli by mě vedení kroužků a taneční kurzy uživily,“ svěřuje se Hrubý.
Tančit učí děti ve školce i šedesátníky
V roce 1992 založil vlastní taneční školu a výuce tance se začal věnovat profesionálně. Své žáky má nejen v Šumperku, ale zajíždí i do desítky kilometrů vzdálených měst. Jeho nejmladší svěřenci chodí ještě do mateřské školy, nejstarším je přes 60 let. Vyučuje tak několik generací.
„Malé děti za mnou často chodí se svými problémy. Svěřují se třeba, že se táta s mámou pohádali a jsou z toho smutní. Tak jim vysvětlím, že to se stane, ale není to nic špatného. Mládež zase někdy zkouší, jestli se nechám nachytat. Já ale pořád čtu noviny, sleduji trendy, takže se jim to hlavně v oblasti tance nepodaří,“ prozrazuje Hrubý principy své výchovné a vzdělávací práce.
„Dospělí mě už berou jako kapacitu. Ke všem se snažím být maximálně vstřícný, ale také si udržuji určitý odstup,“ dodává.
Taneční mistr je nejšťastnější, když vidí lidi tančit. „Když přijdu na ples, kouknu se z balkonu a vidím, jak lidé dobře tančí valčík, polku, tango, čaču... tak si říkám, že jsem k tomu třeba taky přispěl. Spoustu z nich znám a to je pro mě odměna,“ uzavírá.
