Hned po vstupu do jeskyní na návštěvníky dýchne osmistupňový chlad. Dovnitř se nyní už mohou vydat pohodlnou cestou, při které míjejí pamětní desku lesního správce Viléma Švece, který byl ve třicátých letech minulého století hlavním strůjcem objevu jeskyní.
Do prvního úžasného místa, Suťového dómu, se vchází chodbou s jen mírným stoupáním, první turisté si ovšem museli udělat pořádný výšlap.
„Přišli zespodu lesem ke vstupu, vylezli zhruba sto schodů nahoru a pak museli zase sejít sto schodů dolů. Navíc procházeli sutí, která se občas dá do pohybu, takže to nebylo úplně bezpečné. Proto byl roku 1953 vykopán nový vstup do jeskyní, pozůstatky původní opěrné zídky a schodiště jsou ale dodnes viditelné,“ popisuje a současně baterkou nasvětluje příslušná místa vedoucí jeskyní Martin Koudelka.
Zmíněný suťový zával, podle kterého místo dostalo i jméno, sehrál klíčovou roli. Tím, že zhruba před deseti až patnácti tisíci lety zasypal přírodní vchod do jeskyní, je ochránil před příliš brzkým objevením a všemožnými nenechavci.
„Díky tomu se zachovala kompletní krápníková výzdoba, na rozdíl od jeskyní objevených třeba v 19. století, kde lidé většinou krápníky postupně ulámali, protože se s nimi třeba zdobily hroby nebo se dokonce prodávaly mleté na prášek, neboť se jim přisuzovaly léčivé účinky,“ vysvětluje Koudelka.
V zimě je strop dómu zakrytý těly zimujících netopýrů
Suťový dóm zdobený bohatou krápníkovou výzdobou má rozměry zhruba 48 krát 35 metrů a výška místy přesahuje osm metrů. Vznikl zřícením stropů v místech, kde se ve vápenci křížily pukliny. Původně tu kdysi dávno byla vymletá jeskynní říční chodba podobná té, kterou návštěvníci následně prochází.
Cesta současně vede kolem nejhlubších propastí místních jeskyní - Medvědí jáma má 38 metrů, stupňovitá Lví jáma dokonce celkově přes šedesát a vede až do nejhlubšího známého spodního patra jeskyní.
Javoříčské jeskyně |
Poté už se otevře pohled na největší podzemní prostor na návštěvnických trasách vedoucích po horním patře jeskyní - téměř 60 metrů dlouhý, 36 metrů široký a 18 metrů vysoký Dóm gigantů.
Překonává ho pouze Olomoucký dóm objevený v srpnu 1984, jehož délka je více než dvojnásobná. Tam se však běžní turisté nejspíš nikdy nepodívají, neboť cesta je dlouhá a složitá, takže vybudování stezky by vyžadovalo velké množství odstřelů a rovnání terénu.
„Dóm gigantů je známý obrovitými stalagmity, což jsou oni giganti, podle kterých dostal jméno. Dále je tu plošně nejrozsáhlejší sintrový (materiál, ze kterého jsou tvořeny krápníky – pozn. red.) vodopád v České republice nazvaný Niagara,“ shrnuje vedoucí jeskyní.
„Také je tu největší tuzemské zimoviště vrápence malého, který je jedním ze symbolů těchto jeskyní. Pravidelně se tu koná sčítání těchto netopýrů a bývá jich tu v posledních letech kolem pěti a půl tisíce, z toho necelé dva tisíce jenom v tomto dómu. Strop je pak v některých místech úplně černý, jak je zakrytý těly zvířat,“ dodává.
Cestu prvních objevitelů zvládne dodnes jen hrstka jeskyňářů
Právě do tohoto dómu dorazili 14. dubna 1938 první objevitelé vedení Vilémem Švecem a tento den je tak veden jako datum odhalení Javoříčských jeskyní, které tudíž letos slaví osmdesáté výročí svého objevení.
Z deseti objevitelů jich o několik let později téměř polovina předčasně zemřela, nešlo ale o žádnou jeskynní kletbu či otravu - v květnu 1945 patřili mezi oběti, jež zastřelili nacisté během vypálení blízké obce Javoříčko.
Cesta objevitelů byla výrazně složitější než ta, po které nyní chodí návštěvníci a sami jeskyňáři k nim vzhledem k její náročnosti chovají nemalý obdiv. Zvláště s ohledem na to, jak primitivní vybavení oproti dnešku měli - například ke spouštění do propastí používali zpočátku třeba i drát elektrického vedení, protože neměli dostatek lan.
Ve Svěcené díře, což je už od nepaměti známá část jeskyní přístupná z povrchu, ovšem ve spodní části byla ucpaná vrstvou hlíny a písku, se jim nejprve podařilo vykopat cestu do samotného jeskynního systému. Otevřeli zde komín, kterým se spustili do hloubky 27 metrů a objevili střední patro jeskyní.
„Poté je čekala mimořádně obtížná cesta bludištěm puklin sahajících až do spodního patra. Později byla nazvána Objevnou cestou a představuje oříšek i pro současné jeskyňáře. Je až nepochopitelné, jak ji v roce 1938 ti muži, většinou lesní dělníci, tedy žádní zkušení horolezci, prošli,“ popisuje vedoucí jeskyní.
„I dnes je lidí, kteří ji celou zvládli, docela málo. Řada těch, co to zkusí, se někde v půlce radši vrací. Jsou tam velmi úzká a klikatá místa a střídavě to vede nahoru a dolů, takže člověk vertikálně urazí desítky až stovky metrů, ovšem horizontálně se posune jen o malý kousek. Ne nadarmo se tomu přezdívá jeskyňářská maturita,“ dodává.
Hledání nových prostor je o intuici i porci štěstí
Při hledání nových prostor je navíc potřeba mít správnou kombinaci štěstí a intuice.
„Nejtěžší je najít to správné místo, kde začít. Můžete tu kopat celý život, vykopete v sedimentech pár desítek metrů chodby a nic z toho, protože bude slepá. A někde stačí s trochu nadsázky odklidit trochu kamení a dostanete se do zcela nových třeba i rozsáhlých prostor,“ říká Koudelka, který je sám také jeskyňářem.
Návštěvníci se podle něj v dómech, především v tom největším, často ptají, zda nemůže strop spadnout a zavalit je.
„K něčemu takovému dochází zcela výjimečně a byla by tedy neuvěřitelná smůla, kdyby se to stalo zrovna když jsou tu návštěvníci. Navíc by to vyžadovalo nějaký prvotní impuls, třeba zemětřesení nebo velké záplavy, kdy voda vymete z puklin sedimenty a masiv přestane být stabilní. Nicméně teoreticky se to samozřejmě stát může, takhle ty prostory vznikaly,“ směje se.
V následujícím úseku pak návštěvníci opět musí dávat pozor na své hlavy, zároveň se ale mohou kochat přehlídkou rozmanité přírodní výzdoby. Ne nadarmo se další prostory jmenují Jeskyně tisíců brček a Pohádkové jeskyně.
Ty byly objeveny v roce 1939 a původně šlo o říční chodbu zaplněnou sedimenty, ve které museli objevitelé prolézat úzkou mezerou pod stropem a ještě se proplétat mezi krápníky, které v některých místech průchod zcela blokovaly a tak bylo nutné se tímto „sintrovým lesem“ prosekat.
Úchvatná Záclona i krápníky rostoucí „navzdory gravitaci“
Dominantou místa, která patří k jednomu ze symbolů Javoříčských jeskyní, je úchvatná Záclona. Dva metry dlouhý, 60 centimetrů široký a místy až čtyři milimetry silný útvar pojmenovaný podle svého vzhledu je na okraji ozdoben i jakousi krajkou, jejíž vzorky tvoří plochy krystalizujícího kalcitu, a při nasvícení celá dostává sytě rudé zbarvení, což je způsobeno příměsí oxidů železa.
Pohled na jeden ze symbolů Javoříčských jeskyní - rudě zabarvenou sintrovou Záclonu.
Vznikla náhodnou souhrou několika okolností, v níž hrál hlavní roli zešikmený strop, nad kterým je navíc puklina, z níž pravidelně vytékala voda. Postupně se tak vytvořil „lem“, na kterém narůstaly další a další vrstvy.
„Sklon stropu a množství přitékající vody přitom musí být v takovém poměru, aby voda nestékala příliš rychle, protože pak by žádný útvar nevznikl, nebo naopak příliš pomalu, neboť by se začaly tvořit jen jednotlivé krápníky. Plus je ještě zapotřebí správné chemické složení vody, aby se z ní kalcit vylučoval rovnoměrně a vznikl tak souvislý útvar. A tyto podmínky musí beze změny přetrvat velmi dlouhou dobu,“ shrnuje vedoucí jeskyní.
Krátce za tímto místem končí krátká prohlídková trasa a lidé vychází umělým východem prokopaným v roce 1940 do Svěcené díry. Poněkud netradiční jméno místa vzniklo tak, že zde podle pověsti sídlili zlí duchové, které zahnal poustevník žijící v lesích tím, že místo vykropil svěcenou vodou.
Ti, kterým by zhruba čtyřsetmetrová trasa nestačila, mohou vyrazit na tu delší, která je dvakrát tak dlouhá. Pokračuje do Jeskyní míru, které objevila skupina jeskyňářů pod vedením Vladimíra Panoše v roce 1958.
Unikátem, který je na nich k vidění, jsou takzvané excentrické krápníky připomínající kaktusy či korálové útesy, neboť jsou spirálovitě pokroucené nebo rostou jiným směrem než pouze svisle dolů.
„Existuje několik teorií, jak vznikají. Nejpravděpodobnější je ta, že množství vody dostatečně velké na to, aby se vytvořila na konci krápníku kapka, takže začne vzlínat po nerovném povrchu zpět a současně krystalizuje. Krápník tak začíná na stropě růst do všech směrů a tedy jakoby navzdory zemské přitažlivosti,“ uzavírá Koudelka, zatímco se vracíme zpět na povrch.
Javoříčské jeskyně se nachází nedaleko Olomouce.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
