Martin Kašpar z Těšetic na Olomoucku zrovna dokončuje pátrání po šesti generacích, do něhož se pustil loni v únoru.
„Je to trochu detektivka,“ říká o své práci, kdy přes matriky a archivy dohledává předky z minulých století.
Pandemie koronaviru zpočátku pozavírala matriky a vytváření rodokmenů přibrzdila, velká část záznamů už má ovšem i svou digitální podobu. Kromě vysedávání v badatelnách tak odpadá i cestování.
Například do Dačic Martin Kašpar musel, protože tamní matrikářka měla potíže se čtením kurentu, což bylo novogotické písmo hojně používané hlavně pro německé záznamy v 18. a 19. století.
„Paní tam samozřejmě není od toho, aby luštila úmrtní záznamy z roku 1792. I já začal číst kurent asi po třech měsících. Je to otázka cviku, i když někdy mám potíže ještě dnes, po zhruba čtyřech letech práce a čtyřiceti hotových rodokmenech,“ přibližuje.
Nezbytná je znalost němčiny, která se v ručně psaných záznamech porůznu prolíná s češtinou. Pomáhá i to, že podoba záznamů v matrikách se opakuje. Když se objeví nesrozumitelné souvětí, je dobré si ho pro snazší pochopení přepsat.
Rozbor příjmení a místopis
Ostatně nejde jen o to, aby se v údajích vyznal autor rodokmenu, smysl musí dávat i zákazníkům. Ti dostávají k rodokmenu jako výstup i rozbor příjmení, místopis a také rodovou kroniku.
„Jsou to vlastně diplomové práce v pevných deskách, kam přenáším informace o povolání a další poznámky, jako rozvod nebo na začátku 20. století četné přestupy z katolické do československé církve. Zkrátka všechno, co se z matriky dá vytáhnout,“ vysvětluje nadšenec, který působí také jako kronikář ve své obci.
V archivech lze zejména od 19. století narazit i na různé zajímavosti o předcích, jako jsou například známky ve škole nebo docházka.
Objevují se třeba omluvenky, kdy žák nebyl ve vyučování z důvodu polních prací. Tyhle podrobnosti se ale v rodových stromech nezmiňují, dat by bylo příliš a také by to prodražilo zpracování.
Už šest generací totiž představuje zhruba 120 záznamů. „Je to hodně do minulosti, v 18. století chybí často o lidech jakékoli informace, aby se dalo najít narození. U dítěte z roku 1760 třeba u matky není napsané rodné příjmení. Musíte najít svatbu. Ale jestliže jde o jméno Novák, kterých bylo ve vesnici deset, všichni se jmenovali Josef a měli manželku Annu, musí se to trefit podle čísla popisného, věku nebo dalších indicií. Je potřeba dávat si dohromady jedna plus jedna a vědět některé věci,“ dodává Kašpar. V naprosté většině třeba platilo, že se svatba konala u nevěsty.
Jako datum narození býval uváděn den křtu a v případě úmrtí zase pohřeb. „Křtili se novorozenci, protože pokud dítě zemřelo nepokřtěné, byl by problém s pohřbením na hřbitově. Předek se odhadem narodil většinou den dva před křtem,“ líčí.
„Záznamy z 19. nebo 20. století už jsou přesné na roky, měsíce, dny, ale třeba u 17. století záleželo, co lidé řekli farářovi, někdo se netrefil třeba o pět let,“ přibližuje třiatřicetiletý genealog, na jaké rozdíly může narazit.
Hledání stop
Povědomí o předcích se často vytrácí s prarodiči. Při pátrání po dalších generacích se může stát, že někteří příbuzní zmizí beze stopy.
„Záviselo i na sociálním postavení předků. Sedláci většinou seděli dvě stě let na gruntu, ale nádeníci třeba každou generaci někam odcházeli. Bývá problém najít, kde se narodili,“ upozorňuje badatel. Sám zatím u svých předků došel nejdál na začátek 17. století.
Vliv má i to, v jaké historické zemi se lidé pohybovali. V dnešním Polsku se podle Kašpara hledá těžko, o něco lépe v Maďarsku a na Slovensku, a pátrat v rakouských nebo českých matrikách jde dobře.
Potíž pro dnešní badatele je, když se knihy o narozeních, sňatcích a úmrtích vedly někde dohromady. Faráři, případně ti, kdo uměli psát a záznamy vedli, si tak nejspíš usnadňovali práci.
Dnes je to ale paradoxně komplikace. „Zhruba za dva roky by mělo nastat období, kdy matriky končící rokem 1949, které už od roku 1950 nebyly církevní, ale státní, se po určených pětasedmdesáti letech přestěhují do archivu a budou zdigitalizovány. Žádné úmrtí předtím už nebudu muset hledat osobně na matrikách. Když jsou ale knihy dohromady, budou se řídit posledním zápisem o narození a všechno se prodlouží,“ říká Martin Kašpar s tím, že u narození je lhůta sto let. Badatelé si tak budou muset počkat do roku 2049.
