Podnikatelé na Hané na přelomu 19. a 20. století postupně vybudovali nejvíc závodů sladovnického a cukrovarnického průmyslu v mocnářství.
Zásadní mezník pro venkov představoval rok 1848 ve zrušení veškerého poddanství. Výnos císaře Ferdinanda I. na návrh selského stavu umožnil podnikání, oblasti hospodářství začaly růst a přišlo nové rozdělení společnosti. S tím byly nicméně spojené také těžkosti rolníků, například v podobě zadlužení.
Podle statistik byly dokonce cukrovary a sladovny na území dnešní republiky nejsilnější z celé monarchie. Zajímavé je, že dnes je cukrovarů sedm, ale cukru se vyrábí stejné množství.
historik Martin Kašpar
Stoletému období mezi dvěma velkými dějinnými milníky se v nedávné přednášce pro Vědeckou knihovnu v Olomouci věnoval kronikář, tvůrce rodokmenů a nadšený historik Martin Kašpar.
„Hodně se do politiky začali dostávat sedláci, představitelé určité vyšší třídy. V obecních volbách se volilo podle daní, takže tuhle možnost měli, zatímco chudší si ji vymohli až v roce 1907. Pořád ale platila jen pro muže,“ říká Kašpar a připomíná i některé známé poslance té doby.
V roce 1906 byl zvolen do Moravského zemského sněmu třeba Richard Fischer z Loštic, pozdější olomoucký starosta.
Luboš Fischer (1904-1996), syn dodnes uznávaného prvorepublikového starosty Olomouce Richarda Fischera
Významnými postavami spojenými s Hanou byli také předseda Katolické strany národní na Moravě Mořic Hruban z Brodku u Prostějova či Rudolf Mlčoch z Třebčína, jenž zakládal za Rakouska-Uherska živnostenskou stranu a za první republiky byl ministrem železnic.
Politickou kariéru udělal člen Moravské strany agrární Kuneš Sonntág, původem z Troubelic, který za Československa zastával i vládní posty.
Důležitou roli v té době hrály průmyslové podniky. „Díky úrodné půdě jich tady vznikaly desítky. Podle statistik byly dokonce cukrovary a sladovny na území dnešní republiky nejsilnější z celé monarchie. Zajímavé je, že dnes je cukrovarů sedm, ale cukru se vyrábí stejné množství,“ porovnává Kašpar.
Začaly vznikat akciové společnosti zakládané sedláky, mnohdy je přitom zaštiťovaly rolnické záložny.
„Těch bylo také velké množství. V Těšeticích na Olomoucku byla třeba tak silná, že se jí podařilo koupit tamní pivovar. Předchozí majitelé, bratři Kubelkové, byli zadlužení,“ líčí těšetický kronikář, jakou roli hrálo spořitelní a úvěrové družstevnictví.
Na dražbě sladovny vydělala jmění
O pivu z Těšetic se tradovalo, že bylo nejlepší na Moravě. Jeho koupi zvažoval koncem 19. století Rolnický akciový pivovar v Litovli, ale záměr neprošel přes valnou hromadu. Nakonec tak těšetický pivovar převzala záložna, založila akciovou společnost a sedláci z obcí v okolí se stávali menšinovými akcionáři.
Tím zároveň pomohli záložnu udržet. Záložny měly pro život venkova i společenský rozměr. Sponzorovaly dění na vesnicích, podporovaly školy nebo platily úpravy potoků.
Muzejníci z Jeseníků mluví s pamětníky, příběhy hledají i po hospodách |
Zmíněným Kubelkům se potíže s dluhy nevyhnuly ani začátkem 20. století, když je právě Rolnická záložna v Těšeticích donutila poslat v roce 1906 do dražby největší olomouckou sladovnu stojící v místě dnešního závodu společnosti Farmak.
„Sladovnu později vydražila za dvě stě tisíc korun. Zástupci záložny potom odešli na oběd, kam za nimi dorazil právník židovských majitelů ostatních olomouckých sladoven, kteří se dražby neúčastnili, a oni mu ji prodali asi za pět set tisíc,“ popisuje Martin Kašpar dnes úsměvnou historku.
Dráha stavěla na pozemcích sedláků bez povolení
Letopočet 1848 přinesl posun i pro železnici. Tehdy bylo zprovozněno spojení Vídeň–Berlín, přes Hanou už v té době také vedla Severní dráha císaře Ferdinanda. V roce 1841 po ní přijel první vlak do Přerova a do Olomouce a rok nato do Lipníku nad Bečvou.
Roku 1845 postavili nádraží v Července. „V roce 1872 vznikla trať Brno–Nezamyslice–Prostějov–Šternberk. Potom byla v roce 1883 z iniciativy sladoven a cukrovarů položena lokální dráha na Drahanovice.
Někde přitom železnici odmítali, ukázkou může být Litovel. Úsek z Červenky do Litovle tak byl sice postaven v roce 1886, ale spojení Litovle a Senice stavěli až v roce 1914, když jim najednou trať chyběla,“ podotýká znalec místní historie.
V pevnosti Olomouc žilo jen 20 tisíc lidí, přibylo jich po stržení hradeb |
V této době má původ zvláštní vedení lokální dráhy. Sedláci nechtěli prodávat pozemky, dráha však přes ně přesto stavěla a vykupovat se snažila až později.
Došlo kvůli tomu i na soud. „Majitelé rebelovali, že trať budou trhat, k čemuž však nakonec nedošlo. Koleje ze Senice na Příkazy tedy nevedou rovně, ale místy se klikatí. Podobné to později bylo s budováním silnic,“ připomíná Kašpar odhodlání majitelů bránit bonitní půdu.
Dopady první světové války na venkov jsou patrné z památníků stojících snad v každé obci. V matrikách se k nim nejednou váže zápis, že zatímco byl otec na frontě, kde padl, narodilo se mu doma dítě, a nikdy se nepoznali.
Vznik Československa, na němž měli podíl i legionáři z olomouckých posádek jezdeckého pluku 2. „Sibiřského“ a pěšího pluku 6. „Hanáckého“, přinesl v roce 1919 volební právo i ženám.
Zavřená škola
Problémy se soužitím mezi Čechy a Němci podle Kašpara nebyly, ačkoli existuje několik případů, kde vztahy drhly.
Jedním z takových byl Hněvotín, kde čeští obyvatelé chtěli, aby se v místní škole učilo česky. Němcům se to nelíbilo, nicméně Český školský spolek v Hněvotíně nakonec po letech jednání a příprav školu postavil a v roce 1902 otevřel.
Už po osmi dnech ji ale obecní zastupitelé zavřeli, spor se potom dostal k výboru Ústřední matice školské v Praze. Ten povolil znovuotevření s podmínkou vyučovat tři hodiny týdně nepovinně němčinu.
Nejstarší fotku Olomouce objevil badatel v americkém archivu, je jí 170 let |
Další uzavření přišlo o rok později, pře došla až k soudu do Vídně. Po vítězném verdiktu se pak škola zvětšovala a vydržela až do roku 1939, kdy byla přesunuta do Těšetic a české učitele gestapo poslalo do koncentračního tábora. Po válce se vrátila zpět.
Pole vystřídaly scelené lány
Po osvobození nastaly další velké změny. „Příkladem užití Benešových dekretů z okolí je zámek a velkostatek v Náměšti na Hané, který zde měla rodina Ottahalů,“ zmiňuje Kašpar.
Rodina přitom doma mluvila česky, původně její jméno znělo Otáhal. Poslední majitel zámku si ho nechal na přelomu století poněmčit, aby mu v převážně německé Olomouci šly lépe obchody.
Přednáška končila únorem 1948. „Pro střední Moravu to byl velký zásah. Bylo tady hodně sedláků, byli nuceni ke vstupu do družstev, přicházeli o majetky, někteří byli vystěhováni. Haná to schytala citelně,“ odkazuje na staré letecké mapy, na nichž je vidět postupné scelování malých políček do velkých lánů.
