Šlehají plameny, první balony dostávají díky hořákům a proudům horkého vzduchu tvar. Do hromadného startu zbývají poslední minuty, od vzrušujícího průletu nad špičkami stromů nás dělí zhruba hodina.
„Počkej, ukážeme ti ještě jiné plameny,“ volá třiapadesátiletý Miro Močáry se smíchem na fotografa MF DNES, jenž přípravy k letu dokumentuje. Z hořáků vyletí ohnivá masa, teplo sálá všude kolem. „Ty máme na buřty,“ přidává se rozesmátý o čtyři roky starší Edo Križan.
Pod Bouzov s nimi ze slovenských Košic přicestovaly i manželky. Na místní fiestě jsou už po osmé, na podobné akce jezdí po celém světě. Dohromady tvoří sehraný a pozitivně naladěný tým. Plynule přecházíme do tykání.
Zeleno-modrý balon je naplněný až překvapivě rychle. Koš vynese k oblakům 2 600 kubíků horkého vzduchu. „Standardní rodinný dům má 800 kubíků, takže by se nám do toho vešly tři. Přesto náš balon patří ještě mezi ty menší,“ srovnává Edo, zatímco Miro se coby pilot věnuje řízení.
Pohled do útrob napnutého balonu je impozantní. Nad člověkem visí ohromná klenba, co chvíli ji ozáří plameny. Překonat to může jen nádherný výhled do krajiny. Skutečná krása. Tempo balonu dovoluje vychutnat si lesy, pole, rybníky či jednotlivé vesnice s kostely řádně do posledního detailu. Obzor zdobí další pestrobarevné balony, siluetu hradu Bouzova máme dávno za sebou.
„Teď si můžeš doopravdy zazpívat země česká - domov můj. Česko ti leží u nohou,“ prohodí Edo, společně si zanotujeme kousek české hymny. Spokojeně se zasmějeme. Z tohoto absolutního nadhledu balonového koše se zdá, že na světě je vše v naprostém pořádku. Opojný pocit.
Na Slovensku se ocitli i v koridoru letadel
Klesáme o kus níž. Teprve teď si uvědomuji, že letíme poměrně rychle. Rozhodně se to neslučuje s mojí dosavadní zkušeností, kdy se při pohledu ze země zdá, že horkovzdušné balony stojí téměř na místě. „Teď je to přes pět metrů za sekundu,“ zjišťuje Edo z GPS.
Špičky nejmohutnějších stromů jsou téměř na dosah. Kdyby měl člověk o něco delší ruku, mohl by si utrhnout šišku. Blížíme se k remízku, listy na stromech se třepotají ve větru.
Jsem přesvědčený, že košem musíme narazit do nejvyšších větví. Rychle se blíží. Vzduchoplavci jsou ale v klidu. Efektně těsně nad stromy přelétáváme. Zkušeností na to mají dost. Miro létá od roku 1997, Edo se k němu přidal o dva roky později.
Pilot naplno zaměstnává hořáky, výškoměr se dostává na víc než tisíc metrů nad mořem. Rekord mých společníků to ovšem není.
„Byli jsme i 3 360 metrů nad mořem při průletu nad Lomnickým štítem. Ale to už byl krizový stav. Na začátku se změnil vítr, táhl nás přes Tatry do Polska. Museli jsme proto nahoru do maximální výšky, už to byl koridor letadel. Tady vítr foukal ze severu na jih, takže nás vzal zpátky. Přitom už od 3 500 metrů by se mělo kvůli řidšímu vzduchu létat s dýchacím přístrojem,“ vzpomíná Edo.
Hladké přistání do rákosu
Ve vzduchu jsme téměř hodinu a půl, začínáme hledat místo k přistání. Objevuje se menší loučka sevřená potokem, polní cestou a vlakovou tratí. Rychle klesáme. Miro ale vše zkušeně koriguje, přistáváme nedaleko kolejí naprosto hladce do vysokého rákosu.
„Vlak nejede?“ zeptá se náhle Miro. Edo jen překvapeně zvedne oči a rozesměje se. Takový dotaz není v koši balonu skutečně nejobvyklejší. „Tak to si mě zaskočil, takovou otázkou. To tu ještě nebylo!“ Do smíchu se dáme všichni tři. Edo mezitím vyskakuje, balon se kousek nadzvedne a on ho jednou rukou táhne na trávník.
Na polní cestě už čeká auto s vozíkem, manželky obou vzduchoplavců balon sledovaly ze země a jely za námi. Uklízíme balon a míříme zpět k Bouzovu. Před sebou máme zhruba půlhodinovou cestu, přistáli jsme nedaleko obce Jaroměřice u hranic Pardubického a Olomouckého kraje.
