Režisér Miroslav Krobot natáčel v srpnu v Olomouci nový film Kvarteto. Rodný region si k filmování vybral podruhé, první snímek Díra u Hanušovic točil v Jeseníkách. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Je mi blízká Olomouc i Vikantice. Jsem napůl Sudeťák a Hanák, říká Krobot

  • 6
Pro svůj první film Díra u Hanušovic si vybral poněkud drsné prostředí Jeseníků, pro druhý, s názvem Kvarteto starobylou a kulturní Olomouc. „Obě prostředí jsou mi blízká, jsem totiž napůl Sudeťák a napůl Hanák,“ vysvětluje režisér a herec, ale také velký fanoušek fotbalové Sigmy Miroslav Krobot, jenž vyrůstal v Zábřehu.

Před dvěma lety po pádu Sigmy do druhé ligy jste řekl, že věříte v brzký návrat mezi elitu. Měl jste pravdu, olomoučtí fotbalisté v ní ovšem dlouho nevydrželi. Je to pro vás velké zklamání?
Jsem z toho smutný. Mám takový pocit, že Sigma je v posledních letech ve všem jakoby na půl cesty. Že tak napůl jsou vyřešené vlastnické vztahy klubu, napůl situace se stadionem - a hlavně, že fotbalisté jsou napůl mezi první a druhou ligou.

Čím to je, myslím tím mizerné výsledky?
Až tolik do toho nevidím, ale vnímám to tak, že ten oddíl není rozhodnutý, co chce být zač, jakou roli chce hrát, že nemá stanovený cíl. Je to teď ode zdi ke zdi, úkoly jsou krátkodobé. Pak to nemůže fungovat.

Máte nějaký návrh řešení?
Sigmě fandím úplně odmalička a vždycky jsem jí přál jen to nejlepší. Přesto mám pocit, že kdyby to celé spadlo úplně na dno, bylo by se od čeho odrazit. Alespoň v to doufám.

Dobírají si vás kvůli Sigmě kolegové z Dejvického divadla, kteří sledují fotbal?
Ne, dělají mi něco mnohem horšího. Decentně mlčí, nebo mě utěšují, že to bude dobré. Strašné.

Vraťme se do lepších časů, jaký je váš největší zážitek spojený s olomouckým fotbalem?
Remíza s Realem Madrid v pohárech, třetí místo v lize a celé ty zlaté časy, kdy Sigmu trénoval Karel Brückner, v týmu hráli Látal či Hapal. To byl vrchol Sigmy. Snad prozatímní vrchol, i když já už mám trochu strach, že se titulu Sigmy nedožiju.

Co především se podle vás od těch zlatých časů změnilo?
Já jsem začal fandit Sigmě pro to, že to mužstvo mělo svůj ksicht - v dobrém slova smyslu. Hanáci sice nikdy nebyli žádní Maradonové, prosazovali se ale svou urputností, fotbal pro ně byl srdeční záležitostí. Dnes mám z těch kluků pocit, že si o sobě myslí, že jsou techničtí virtuosové, na hřišti je ale předhoní pomalu každý kluk z krajského přeboru.

Sám jste aktivně sportoval?
Jako kluk jsem trávil každé odpoledne na stadionu v Zábřehu, kde tehdy vznikal atletický oddíl, do kterého jsem chodil. Ve volných chvílích jsme hrávali fotbálek, v zimě bruslili. Stadion byl pořád plný, strašně rád na to období vzpomínám.

Vztahují se nějaké klukovské vzpomínky i k Olomouci, tedy vyjma těch se Sigmou?
Jako dítě jsem byl dvakrát nebo třikrát s dědou a babičkou na pouti na Svatém Kopečku a také v zoo. Později, asi v patnácti šestnácti letech, kdy se ze mě stal zuřivý čtenář, jsem docela často jezdil do místní Vědecké knihovny a půjčoval si v ní knížky, které v Městské knihovně v Zábřehu neměli. Někdy jsem to spojoval s návštěvou tehdy nově otevřeného olomouckého krytého bazénu. Třeba o prázdninách to byl pro mě skvělý celodenní výlet.

Olomouc asi docela dobře znáte.
Přesto v ní ale stále objevuju nová zákoutí. Před nedávnem třeba Uhelnou ulici a celou tu část zadních dvorů, odkud jsou vidět honosné domy na náměstí. To je super místo, budeme tam točit docela důležitou scénu.

Spoluautor scénáře filmu Kvarteto, olomoucký psycholog Lubomír Smékal mi nedávno - zřejmě s nadsázkou - říkal, že jste si Olomouc vybrali pro natáčení kvůli tomu, že jemu se nikam nechtělo dojíždět.
To, že jsme líní, je pravda. Přesto Luboš o té volbě místa mluvil s nadsázkou, protože Olomouc nám vyhovovala z mnoha jiných, podstatnějších důvodů. Především po estetické stránce, tím kontrastem historické i současné architektury. Hodně míst, kde nyní natáčíme, jsme také měli před očima, už když jsme psali scénář. Značnou část jsme totiž napsali tady.

Když mluvíte o architektuře, jste pro to, aby v Olomouci vznikaly „hanácké mrakodrapy“?
Na mrakodrapy nemám vyhraněný názor, někde mi vadí, jinde se na ně rád podívám, záleží na místě a na kvalitě. Co mě ale na Olomouci hodně těší, je to, že se v posledních letech hodně zvedla, co se týče oprav starých domů. Před deseti lety jsem měl pocit, že tu jsou takové stojaté vody, a byl jsem z toho docela smutný.

Ještě něco jiného kromě architektury mluvilo pro natáčení v Olomouci?
Jak jsem už říkal, Kvarteto je hodně postavené na kontrastech, včetně těch, které se týkají atmosféry. Ani ty tady nechybějí - na jedné straně na mě Olomouc působí jako velmi kultivované, kulturní a historické město, zároveň z ní mám ale pocit, že je tak trochu poloprázdná. Zejména teď o prázdninách, kdy tu nejsou studenti.

Docela kontrastně působí i váš výběr míst pro natáčení. První film - Díra u Hanušovic se odehrává v docela drsných Vikanticích, druhý v kulturní Olomouci. Kde jste se cítil lépe?
Ve Vikanticích jsem se cítil stejně dobře jako v Olomouci. Obě prostředí jsou mi blízká, jsem totiž napůl Sudeťák a napůl Hanák.

Jak se sžije napůl Sudeťák a napůl Hanák s Prahou?
Moc ne. Pokud neberu ty základní turistické lokality, tak vlastně Prahu ani po těch více než dvaceti letech moc neznám. Mám v ní vyšlapané své trasy, které používám. Pobyt v Praze je pro mě spíš pracovní záležitost, ale moje děti jsou Pražáci jako poleno.

Když jste končil v pozici uměleckého šéfa Dejvického divadla, říkal jste, že budete mít více času jezdit do rodného kraje. Splnilo se to?
Bohužel moc ne, asi jsem si to maloval moc růžově. Je to proto, že jsem v Dejvickém divadle zůstal jako herec a na jevišti bývám třeba i třikrát týdně. Každopádně ale platí, že čím jsem starší, tím více tíhnu k místu, kde se cítím bezpečněji. To je ale asi přirozené.

Nejbezpečněji se člověk obvykle cítí doma. Považujete svoji chalupu v Jedlí za domov?
Je to můj rodný kraj. Chalupu jsem si navíc skoro z poloviny opravil vlastníma rukama, nebylo to ale z donucení, naopak na fyzickou práci tam jsem se vždycky těšil. Takže ano, mám chalupu spojenou s pocitem domova.

Připravujete si ji na stáří?
Pro mě je ideální být tak trochu rozkročený. Vzhledem k tomu, že dnes člověk dojede vlakem do Prahy pomalu za dvě hodiny, tak to není žádný problém.

Kdybych se vás zeptal na další oblíbená místa v Jeseníkách?
Králický Sněžník a okolí Paprsku, kam jsem jezdil už na gymnáziu s kamarády. Dokonce jsme si tam založili vlastní Svobodnou republiku. Místní ale dodnes netuší, že jsou jejími občany. A o její existenci neví ani vláda.

Nějaký zákon Svobodné republiky?
Ten základní je, že se v ní rozhoduje menšinou hlasů. V praxi to vypadalo tak, že kdokoli řekl jakoukoli blbost, tak platila. Taky jsme měli takovou enklávu k hanušovickému pivovaru, takový výběžek, něco jako Podkarpatská Rus. Mám s tím spojenou spoustu zážitků. Možná i proto ta Díra u Hanušovic.

Před chvílí vás tady (při rozhovoru v jedné z olomouckých kaváren) oslovily dvě slečny s tím, jestli se s vámi mohou vyfotit. Kdy přišla ta popularita?
Po podšálcích (scéna z filmu Účastníci zájezdu - pozn. red.). Lidé asi takové řidiče nerváky znají z vlastních zkušeností, a proto je to tak oslovilo. Na vtipy na téma podšálky už ale mám lehkou averzi, protože to byla docela smršť. Podšálky ve vlaku, v letadle, všude. Já si ale nestěžuju. Vždycky se snažím se nechovat k lidem nějak blbě.

Co vás v poslední době víc baví - film, nebo divadlo?
Řekl bych to tak, film je pro mě zajímavější tím, že je pro mě stále ještě nový, objevuju v něm nové možnosti. U divadla, na kterém jsem vyrostl a jsem na něj zvyklý, ty možnosti už spíš násilně hledám a musím si dávat úkoly. Na druhou stranu divadlo je daleko svobodnější než film, panuje v něm také rodinnější atmosféra, má takový intimní rozměr. Takže to nakonec vychází tak nějak nastejno.

A pokud bych požádal o srovnání práce filmového režiséra a herce, která pozice z toho vychází pro vás lépe?
To se opravdu nedá takto srovnávat. Když dostanu zajímavou roli, tak mě prostě baví ji hrát. Jako filmový režisér jsem zatím pracoval a pracuju s autorskými věcmi, se scénáři, které jsme napsali s Lubošem (Smékalem - pozn. red.), což je zase jiný druh potěšení. Je ale pravda, že nyní už jsem v situaci, kdy si můžu dovolit role odmítat.

Natáčení Kvarteta

Váš nový film jsme zatím jen „nakousli“. O čem bude Kvarteto?
Měl by to být docela něžný, lyrický a snad i zábavný film. Už když jsme psali scénář, a i teď s Lubošem říkáme, že to bude film o štěstí. Kdybych to popsal co nejjednodušeji, Kvarteto bude pojednávat o stavu současných lidí, o tom, jak na tom jsou. Rozhodně nepůjde o žádný převratný situační snímek. Pro mě je hlavní to, aby lidé tomu filmu rozuměli, aby se s ním ztotožnili.

S Dírou u Hanušovic se podle vás diváci ztotožnili?
Kvarteto bude úplně jiný film než Díra u Hanušovic, u které bylo od začátku jasné, že vzbudí polemiku. U nás v hospodě v souvislosti s „Dírou“ vznikly dva tábory. Jedni tvrdí, že to tak není, že tak už dnes nikdo nežije, druzí pravý opak.

A který tábor má pravdu?
Netočili jsme film o tom, jak je to v Jeseníkách strašné. Je o lidech, kteří se vypořádávají s těžkými podmínkami. A na těch těžkých podmínkách v Jeseníkách trvám, to mi nikdo nevymluví. Lidem mimo tento region se to ale těžko vysvětluje, obzvlášť lidem z Prahy, ti to celé brali jako nějaké retro. Kvarteto potenciál polarizovat diváky nemá. Jde v něm o to, aby diváci hrdinům filmu rozuměli, pochopili je.

Scénář k oběma snímkům jste napsal se svým kamarádem, někdejším spolužákem z gymnázia Smékalem. V čem jste si tak „sedli“?
Já to asi neumím vysvětlit. Hlavní je asi ta důvěra, která mezi námi panuje. A také asi jde o docela dobré spojení našich profesí. Luboš jako psycholog přeci jen vidí věci jinak než já - a naopak. Vždy se chvíli vzájemně přesvědčujeme a nakonec z toho něco vypadne.