Jana Janíková z dobrovolnického centra Fakultní nemocnice Olomouc

Jana Janíková z dobrovolnického centra Fakultní nemocnice Olomouc | foto: Karolína Segéňová, MF DNES

Vděčnost pacientů mě nabíjí, říká dobrovolnice z olomoucké nemocnice

  • 1
Lidé z dobrovolnického centra Fakultní nemocnice Olomouc usilují o to, aby v ní byl pobyt co nejpříjemnější. „Většinou jde o ženy, ale pacienti si nejvíc oblíbili muže,“ shrnuje za centrum Jana Janíková. Úsměvy ve zdravotnickém zařízení rozdává přinejmenším jednou týdně už sedmým rokem.

„Nejsmutnější bylo, když kvůli pandemii covidu za pacienty do nemocnice nemohli jejich nejbližší,“ vzpomíná. 

Právě tehdy pacienti práci dobrovolníků oceňovali nejvíce. „Někdo si potřebuje postěžovat, někdo se chce vypovídat. Hodně pacientů také bylo smutných, že se dlouho neviděli s rodinou,“ dodává.

Covidová opatření značně omezila i dobrovolníky. Nemohou především docházet na některá oddělení včetně dětského. 

„Je velmi smutné, že tam jsou děti samy. Toto období je pro všechny velice náročné,“ uvádí dobrovolnice. Práce s dětmi přitom patří mezi její nejoblíbenější. 

„Většinou něco všichni společně tvoříme nebo spolu hrajeme hry. Když chodím k dětem individuálně, tak záleží na nich, co chtějí dělat. Někdo mi povídá o škole, o kamarádech nebo třeba o nových hrách, to se vždy něco nového přiučím,“ usmívá se Janíková.

Vděčni jsou i dospělí pacienti

Práci dobrovolníků oceňují nejen děti, ale také dospělí pacienti. „S těmi si většinou povídáme, hrajeme karty nebo luštíme křížovky,“ upřesňuje. 

Přestože ji od počátku provázela nervozita, nikdy se jí nestalo, že by si s pacienty neměla o čem povídat.

Každý se podle ní vždy vypovídá z toho, co potřebuje. Jsou to i smutná témata. 

„V takových chvílích se snažíme být pacientům oporou. Když dojde na slzy, většinou stačí člověka chytit za ruku. Jsme lidé, není za co se stydět. I my ty slzy v očích občas máme,“ připomíná Janíková.

Podle ní někdy dospělí zábavné aktivity ocení ještě více než děti. „Jednou jsme například na geriatrii tvořili obrazy z krepového papíru. Zpočátku si starší pacienti moc nevěřili a říkali, že nemají takový cit v rukou, jakmile ale zjistili, že je to vlastně docela jednoduché, byli velmi nadšení,“ usmívá se dobrovolnice. 

Dobrovolnická práce je zadarmo

Práce dobrovolníků v nemocnici není placená, ačkoli si to podle Janíkové stále někteří nemyslí. 

„Někdo si může ťukat na čelo, proč tam trávím tolik času, ale ten pocit je potom opravdu k nezaplacení. Když cítíte tu vděčnost a vidíte, že jste někomu udělala radost, je to pro mě pocit štěstí,“ svěřuje se žena.

Janíková si na dobrovolnictví v nemocnici již tak zvykla, že si nedokáže představit, že by s tím skončila. 

„Občas se mi stalo, že jsem cítila, že nemám náladu nebo dost energie, ale když jsem pak za pacienty přišla, tak mi to vždy zvedlo náladu. Vděčnost lidí mě hodně nabíjí. Doufám, že se tomu budu věnovat ještě dlouhá léta,“ podotýká Janíková.