Všechno začalo v pubertě, kdy prožívala náročné období. „Je důležité si uvědomit, že mentální anorexie se nestane jen tak přes noc,“ vysvětluje jednadvacetiletá žena.
Na svých přednáškách používá při vysvětlování příčin vzniku nemoci metaforu balonku. Když podle ní do balonku foukneme jednou, představuje to jednu konkrétní příčinu nebo problém. Pokud do něho foukáme opakovaně, postupně se zvětšuje, dokud nenastane poslední fouknutí, po kterém praskne, a spustí tak stresovou reakci, nemoc či jiný zdravotní problém.
„Hodně se mi toho tenkrát nabalilo. Velké změny v životě, nová škola, rozvod rodičů, sestra se odstěhovala do zahraničí, mamka si našla přítele. Bylo toho moc a tím se vše odstartovalo,“ popisuje.
Magdaléna si ale myslí, že největší vliv na její psychické zdraví měl basketbal, jemuž se tehdy aktivně věnovala. Po příchodu nového trenéra se její stav postupně zhoršoval.
„Neměli jsme se navzájem rádi. Dostala jsem se do výběru reprezentace a jemu se to nelíbilo. V jeho očích jsem nebyla ta nejlepší,“ objasňuje studentka.
Protože je perfekcionistka, tak i přes čtyři intenzivní tréninky týdně a víkendové zápasy trénovala ještě navíc. Své porce jídla si zmenšovala tak, že nakonec jedla míň než její rok a půl stará neteř.
„Měla jsem rozjetý metabolismus, výdej v basketu byl extrémní. Moje váha šla rychle dolů,“ vzpomíná vysokoškolačka.
Pochvaly na zlepšení postavy ubližovaly
V porovnání se svými vrstevníky se cítila méně sebevědomá, protože měla problémy s pletí způsobené hormonální nerovnováhou. Dermatoložka jí doporučila, jak by měla nebo neměla jíst, a to negativně ovlivnilo její smýšlení o stravě.
Mentální anorexie u Magdalény trvala dva až tři roky. Věděla, že lidé o ní říkají, že ji má, sama si to však nepřiznala. Hrozila jí i hospitalizace, kterou ale odmítla.
„Vymyslela jsem si takový plán, protože často přemýšlím, jak udělat všechno jinak než normálně. Vzpomněla jsem si na věci, co mě do anorexie dostaly, a zkusila jsem je obměnit tak, aby se to spravilo,“ vypráví.
Basket pověsila na hřebík, ale sportu se vzdát nechtěla. Místo kolektivní aktivity si vybrala individuální a začala s atletikou. Jelikož byla lehká, běhalo se jí krásně. Taky trávila více času s maminkou a navštívila i sestru v Kanadě.
„Začala jsem dělat takové velké změny. Myslím si, že mi to pomáhalo, ale uzdravení samozřejmě nenastane během měsíce. Říká se, že tak, jak dlouho jsi v tom, tak dlouho se z toho i dostáváš. Navíc člověk není nikdy uzdravený, jen se stabilizuje,“ dodává ještě.
Pokaždé, když někdo Magdaléně řekl, že zhubla, byl to pro ni skvělý pocit, připadala si hezčí. Opačný vliv na ni ale měla chvála, jakmile se nepatrně zotavila.
„I když pochvaly směřované na moji postavu mysleli ostatní v dobrém, pro mě to byl signál, že jsem zase přibrala. Člověk se pak začíná více týrat a je to opět režim míň jídla, víc cvičení,“ líčí studentka své pocity.
Z extrému do extrému
To, že si prošla závažnou nemocí, si uvědomila, až když se stabilizovala. Jednu poruchu příjmu potravy však vystřídaly další, záchvatovité přejídání, bulimie a ortorexie, což je zatím méně známá patologická závislost na zdravém stravování a průmyslově nezpracovaném jídle.
Studentka během tři čtvrtě roku přibrala dvakrát tolik. Zažila psychické bludy, nevlezla se do žádného oblečení, měla popraskanou kůži a trápila ji psychická nevyrovnanost.
„Mentální anorexie je viditelná. Člověk vykazuje fyzické známky nemoci, kdežto u bulimie nebo záchvatovitého přejídání nic vidět není. Lidé je schovávají a nechtějí o nich mluvit,“ přibližuje Magdaléna a podotýká, že nikdo nechce přijít za svojí kamarádkou se slovy – zvracím a přejídám se.
Během bulimického období podnikala výlety do obchodu, kde si nakoupila pět koblih, tři croissanty, sušenky a něco slaného na vyrovnání. Do hodiny bylo všechno pryč. To zvládla dvakrát i třikrát týdně. Při anorexii jí byla stále zima, teď se naopak potila.
„Znova jsem dělala vše, abych zhubla. Měla jsem opuchlý obličej, tělo se nedokázalo vzpamatovat. Nelíbila jsem se sama sobě,“ říká. Sladkosti si kupovala potají a schovávala do šuplíku.
Teď naslouchá i radí ostatním
Studentka psychologie teď jezdí po celé České republice a předává své zkušenosti žákům na základních i středních školách. Jak se k tomu dostala? Její známá, která je učitelkou, jí nabídla, aby se podělila o svůj příběh na jejich škole. Magdaléna byla tak nadšená z pozitivní reakce, že se hned druhý den rozhodla založit si živnost.
Přednášku nazvala „Válka s kilogramy“ a svým příběhem chce pomoci lidem potýkajícím se s poruchami příjmu potravy, aby přijali své tělo a naučili se žít spokojený život.
„Když se mi přijde někdo svěřit, vždy mu poděkuji a podělím se o své rady. Pokud ale vidím, že už není v mých silách pomoci, poradím jim zajít například za školní psycholožkou. Důležité je, že už se někomu svěřili,“ vykládá.
Při přednáškách se sama utvrzuje v tom, že už nikdy nechce zpátky. Občas jí ještě ukápne slza. „Mluvit o svých problémech je důležité. To, že o nich hovoříme, neukazuje naši slabost, ale naopak sílu, co v sobě máme,“ pronáší. Rady a zkušenosti dál sdílí na svém instagramovém účtu megahealthyfood.
Magdaléna chce být v budoucnu klinickou psycholožkou. O anorexii už napsala středoškolskou odbornou práci, díky níž se dostala na vysokou školu, a tam zjistila, že právě tohle je její cesta.
„Kdybych měla vyzdvihnout něco, co mi mentální anorexie dala, tak je to moje poslání. Budu radit lidem v oblasti mentální anorexie,“ zakončuje studentka, která má i plán B – otevření soukromé psychiatrické léčebny.
Jak to vidí odbornice Lékařka Miroslava Navrátilová, vedoucí poradny pro poruchy metabolismu a výživy na psychiatrické klinice LF MU a FN Brno, upozorňuje, že čím více člověk s poruchou příjmu potravy o své nemoci hovoří, tím více s ním může choroba manipulovat. Z poruchy by se podle ní nemělo dělat něco atraktivního, spíše v ní vidět velké nebezpečí. „Na základě mých více než třicetiletých zkušeností nemocný ztrácí motivaci k životu, přitom čím je na tom hůře tělesně, tím se cítí lépe psychicky. Důležité je netvrdit, že je člověk vyléčený, ale stabilizovaný. Je třeba zdůraznit i fakt, že nemoc může kdykoli udeřit znovu, ve většině případů tehdy, kdy je člověk nejvíce psychicky oslaben,“ varuje Navrátilová. Na přednášky k tomuto tématu je podle ní proto lepší pozvat i odborníka na poruchy příjmu potravy. |
