„Nejvíc mě těší, že jsme se dokázali prosadit mezi jinými. Vzpírárna nemusí být komerční a ve velkém městě, aby měla dostatek kvalitních členů a sportovní úspěchy,“ hodnotí Švecová, které v přípravě svěřenců nebrání ani to, že v dětství přišla o sluch.
Čtvercová místnost přestavěná na tělocvičnu pro vzpírání je velká jen na pár kroků, s příchodem dětí je tu hned plno. Právě zájem malých sportovců a také dalších žen ukazuje, že představa vzpírání jako převážně mužského sportu neplatí.
Svůj velký podíl na tom má i zakladatelka oddílu, která s ostatními vzpěračkami z České republiky začala před deseti lety vydávat kalendáře s jejich fotografiemi. Jubilejní ročník pro rok 2024 se rozhodly ozvláštnit akty. Do tisku půjdou kalendáře v létě. Vzniknou také charitativní plakáty určené pro dražbu.
„Ze začátku jsme dělali kalendáře hlavně proto, abychom ostatním ukázali, že vzpěračky jsou krásné holky. Myslím, že nějaký vliv to mělo, rozhodně nás vzpírá víc než dřív. Když jsem začínala, bylo nás kolem pětadvaceti v celé republice, teď už je to přes dvě stě holek,“ popisuje osmatřicetiletá trenérka a vzpěračka, která činky vzala do ruky poprvé před patnácti lety.
Kalendáře vzpěraček |
Se vzpíráním začala v Bohemians Praha při studiu v hlavním městě, později získala po dvou letech studia nejvyšší trenérské vzdělání na Univerzitě Karlově.
„Myslím, že je výhoda, když je trenér ještě aktivní. Hlavně děti můžu učit i vlastním příkladem. Ukázat provedení nebo video ze soutěže,“ líčí Švecová.
Znovu na mistrovství Evropy
Zjednoduší se tím i situace, kdyby přišel zádrhel v komunikaci. „Jsem nedoslýchavá, odezírám ze rtů. Někdo mluví lépe, jiný hůř. Když je nás ve vzpírárně víc, vždy se otočím na někoho, kdo mluví lépe, a ten mi to třeba ‚překládá‘. V nouzi mi to třeba napíší na mobil, papír či prstovou abecedou,“ přibližuje.
„Dětem to nikdy nevadilo, pro ně je to asi spíš jen zajímavost, a možná i výhoda, protože třeba neslyším, když mluví sprostě, a nemůžu jim za to nadávat. Na okně máme kasičku, kam by měly za každé sprosté slovo hodit korunu. Dříve mi s dětmi pomáhala slyšící vzpěračka Petra a občas tam ty korunky přibývaly,“ usmívá se Julie.
Letos nejspíš díky krajské dotaci pro sportovce s handicapem vyrazí na mistrovství světa veteránů v Polsku. Podpora by jí měla umožnit účast i na evropském šampionátu v Irsku a Evropských hrách ve Finsku. Mohla by vylepšit svůj loňský výkon, kdy skončila na mistrovství Evropy veteránů v Polsku druhá.
Vzpírání je pořád její velká vášeň. „Tenhle sport miluju, hodně jsem si v něm prožila, stále něco objevuji a chci to předávat dál. Chci učit lidi, jak můžou zvednout obrovskou váhu s minimálním úsilím a bez rizika zranění. Dřep, zvedání těžkých věcí, to jsou základní pohyby, které musí každý umět,“ podotýká autorka několika prací o vzpírání.
Lidé chodí, že chtějí něco dělat se životem
Vzpírání má podle ní blízko k fyzioterapii, kterou také vystudovala na ČVUT. Později přidala i obor Management sportu na Masarykově univerzitě v Brně. Obojí teď zúročuje při malém úvazku v Domově pro seniory Soběsuky v Plumlově, kde pracuje jako aktivizační pracovnice. Cvičení pro lidi s pohybovými problémy vede i soukromě.
„Říkám, že jsem trenérka s přesahem. Cvičím se zdravými klienty, i když jsou třeba po operaci nebo mají vyhřezlou ploténku. Nejdou ke mně na fyzioterapii, ale jdou dělat něco se svým aktivním životem. Chtějí se pravidelně hýbat jako prevenci bolestí. Přesně takové klienty jsem si vždy přála,“ líčí.
Zvažuje ještě přihlášku na doktorské studium. „Ráda bych napsala diplomku o výrazu technickém,“ říká k druhé fázi nadhozu.
Co se týče vzpírárny, plánuje ji rozšířit o sousední prostory. „Zatím nám ale majitel nechce prodat ani nyní pronajatou část. Na další nájem nejsou peníze, přece jen jsme neziskovka. Sponzora nemáme, takže hodně záleží na dotacích a ty nejsou jisté. Letos pro nás bude asi největší výzva poradit si v červnu s končícími fixacemi ceny za plyn, tedy i s vyššími provozními náklady,“ uzavírá Švecová.