Svou poslední jízdu kariéry si představoval jinak.
Rozhodně ne tak, že na U-rampě, na které jako kdyby se narodil, spadne a bude klouzat po zádech dolů.
„Ne, takhle jsem vážně končit nechtěl. Ale ne vždy dostanete to, co v kariéře chcete. Musím být vděčný za všechno, co jsem ve své kariéře získal,“ řekl, než propukl v pláč. „Nemůžu uvěřit, že je vážně konec.“
Jenže je, opravdu.
Shaun White ve finále U-rampy na olympijských hrách v Pekingu.
Bylo toho na Shauna Whita ve čtvrtek v Genting Snow Parku v Pekingu dost. I ten malý dav čínských fanoušků, kteří se přišel na legendu podívat, mu tleskal.
Když přijel do cíle, srotil se kolem něj hlouček jeho kamarádů snowboardistů. Dodávali mu slova podpory, mluvili o tom, jak důležitý pro jejich kariéry byl.
„Stejně jako všichni ostatní, i já k němu vzhlížím jako k obrovskému idolu. Když mi bylo 15, on byl o tolik lepší než ostatní… Pravděpodobně byl nejdominantnější postavou snowboardingu všech dob. Bylo mi potěšením s ním ještě jednou soupeřit,“ řekl druhý Scotty James.
Vždyť nebýt Whita, snowboarding by se rozhodně tak rychle neposunoval. To on neustále vymýšlel nové triky, to on neustále posouval hranice možného.
Za to všechno mu jeho soupeři děkovali.
„A já teď děkuji snowboardingu, byla to moje životní láska. Těším se, že uvidím, kam se ten sport vydá,“ říká.
Vlastně bylo symbolické, když White opřený o svůj snowboard sledoval zpovzdálí ceremoniál tří nejlepších. Pro zlato si doskákal Japonec Hirano a v tu chvíli bylo ve vzduchu cítit i něco jiného.
Předávání generací se tomu říká.
Hirano je novým králem, který začíná zkoušet věci, které před ním nikdo nedokázal. Jako kdysi White.
Byly to pro něj v Pekingu páté zimní hry.
A vlastně tím uzavřel kruh, který začal už v Turíně 2006. Tam tehdy coby 19letý zelenáč skončil čtvrtý, následně třikrát olympiádu vyhrál a teď z toho bylo zase čtvrté místo.
Vlastně to přesně vystihuje jeho povahu „všechno nebo nic“, se kterou do závodů vstupoval.
Právě díky tomu jeho sport rostl. A to doslova. Olympijské stěny v roce 2006 byly vysoké 18 stop, zato poté byly zvýšeny na současných 22 stop. To je téměř dvakrát tolik, než kolik U-rampa měřila při debutu v Naganu v roce 1998.
White byl inovátor a předváděl v soutěži triky, které byly kdysi považovány za nemožné.
Spoustu z nich vytvořil, některé byly zprvu tak nebezpečné, že je zkoušel v obrovských pěnových jámách, aby se úplně nerozmlátil.
Když v Pchjongčchangu dokonal svůj zlatý hattrick, hned věděl, že ještě nemíní skončit. Bylo mu jednatřicet a pořád chtěl víc.
„Chtěl jsem ještě jeden comeback, moc jsem ho chtěl. Chtěl jsem ještě jedno olympijské bonusové kolo, chtěl jsem na vlastní oči vidět mladší kluky závodit, a to všechno se mi splnilo. Jsem vděčný, jsem hrdý,“ říká.
Přitom to nebyla jednoduchá cesta.
Posledních pár měsíců sám nazval dost velkou divočinou. Jen tak tak se stihl na hry alespoň částečně připravit.
„Celou kariéru jsem totiž pro lidi nebyl člověkem, dělal jsem věci, které považovali za nemožné. Teď to najednou nešlo. Měl jsem zraněný kotník, pak zase koleno,“ líčil.
Před sezonou tak musel na operaci a vůbec nebylo jisté, že se do Pekingu dostane. Jenže to by nebyl on, kdyby to nezkusil.
A americkou kvalifikaci nakonec s přehledem zvládl.
Jenže v Číně ho přepadly chmury.
Neustále přemýšlel nad tím, že tohle je opravdu naposledy, co se na olympiádě ukáže. Co pod pěti kruhy bude bojovat o medaile.
Jsou sportovci, kteří podobné myšlenky dokážou zahodit. On ne, byl vystresovaný z toho, jaké body od rozhodčích dostane. Chtěl se totiž rozloučit co nejlépe to šlo.
„Přál jsem si poslední jízdu zajet líp, chtěl jsem ji hlavně dokončit, ale z nějakého důvodu mi nefungovala zadní noha. Možná to bylo tlakem, možná vyčerpáním. Ale takhle to je. Kdybych byl třetí, stejně bych chtěl být druhý a tak dál. Nikdy bych nebyl spokojený,“ prohodil.
Když po něm reportéři chtěli, aby se zamyslel nad tím, jaký odkaz ve snowboardingu zanechává, po pár vteřinách měl jasno.
„Víte, mladší kluci mi neustále byli v patách, na každém kroku. A vidět je na vlastní oči, jak mě konečně předčí, to je myslím někde hluboko uvnitř mě přesně to, co jsem vždycky chtěl. Teď můžu odejít bez jakýchkoliv pochybností,“ usmál se.
A tak král odešel.
