„To, že české skokanky uvidíte na olympiádě je rozhodně skvělé,“ povídá Klára Ulrichová. „Je to první krok k tomu, aby se tento nádherný a troufám si říct také pro diváky atraktivní sport dostal do většího povědomí. Také ženy dokážou skákat daleko!“
Právě ona je jednou ze zmíněné trojice českých skokanek. Spolu s ní si účast zajistily ještě sestry Indráčkovy – Karolína a Anežka.
OLYMPIJSKÉ SPORTY: Skokani budou soutěžit na středním a velkém můstku |
Ulrichová v sedmnácti patří k benjamínkům výpravy. Jen její patnáctiletá kolegyně Anežka Indráčková je mladší. Že by však před tak velkou sportovní událostí měla strach?
Ne, i přes obavy z přísných bezpečnostních pravidel se hlavně těší.
„Neznám žádného sportovce, který by se nechtěl her zúčastnit, ani já nejsem žádná výjimka. Mám radost, že se mi podařilo kvalifikovat a těší mě, že mohu reprezentovat český ženský skok,“ dodává.
Kdo by nechtěl létat?
Je obdivuhodné, jak rychle se vyšvihla do olympijské společnosti. Vždyť se skákáním začala až v devíti letech.
Odmala ji rodiče vedli ke sportu, dělala gymnastiku, balet, hrála tenis, nějaký čas i závodila na horských kolech. Ale skoky na lyžích? Těm se začala věnovat až o prázdninách v roce 2013.
Rodiče ji tehdy ve Frenštátu pod Radhoštěm přihlásili na kemp někdejšího mistra světa Jiřího Parmy. „Jak říká moje maminka, adrenalin a vybití jsem potřebovala odmalička, a tak bylo jasné, že sportovní kemp bude pro mě to pravé,“ líčila.
A měla pravdu.
Česká skokanka Klára Ulrichová během MS v Oberstdorfu
Ulrichová si skoky zamilovala. Těšila se, až se posune na větší a větší můstky. Jak překoná prvotní strach. Kolik adrenalinu jí to přinese.
A navíc ten pocit, když se odrazíte a letíte vzduchem!
„To, co zažívám, se dá těžko popsat slovy. Ten pocit prostě musíte zažít,“ povídá. „Už odpradávna člověk sní o tom umět létat. Ale je jen málo těch, kteří mají možnost ten pocit, byť jen na malý moment, skutečně zažít jako já.“
Vždy si při snaze přiblížit průběh letu vzpomene na úryvek z knížky Oty Pavla Pohádka o Raškovi, v níž autor popisuje jeho zlatý olympijský skok jako „nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk.“
Není tedy divu, že se jí skákání tak zalíbilo. „Nejdůležitější je pro mě mít ze skoků radost. Mám štěstí, že mohu dělat to, co mě baví. Tedy skákat,“ vypráví.
Stále se učí
Není to pochopitelně pořád jen o zábavě. Jsou to i pády, hodiny a hodiny přípravy, snaha o skloubení studia gymnázia ve Frenštátu se sportovní kariérou.
Na cestě do Pekinguseriál iDNES.cz 1. DÍL: Pro nový pas a do Pekingu. Ruská slečna s českým parťákem míří na olympiádu |
Když si potřebuje odpočinout, sáhne po dobré knížce nebo filmu. Ráda kreslí a tráví čas se svými kamarádkami a rodinou.
Jak ale říká, její největším koníčkem je právě skákání. „Díky skokům na větších můstcích se stále učím. Nejen překonávat strach, ale také zjišťuji, kde mám své limity a hranice. Vše se děje postupně, a to mě na tom baví: neustále se posouvat a zlepšovat ve svých skocích.“
A že se posouvá rychle.
Do Světového poháru poprvé pronikla na konci února 2020 v Ljubně. V současné době má na svém kontě třináct startů mezi elitou a její maximum je osmnáctá pozice z Hinzenbachu.
Loni se zúčastnila mistrovství světa v Oberstdorfu a před letošní sezonou se zaskvěla při letní Grand Prix ve Frenštátě, kde v silné konkurenci skončila čtrnáctá.
Nepřekvapilo proto, když Ulrichová vyhlásila, že jejím cílem jsou pro letošek olympijské hry. „Určitě by to pro mě znamenalo moc. A hlavně pro český ženský skok,“ líčila před startem aktuálního ročníku.
Nyní se její sen plní.
Chce být jako Stoch
V Pekingu se bude muset přizpůsobit zcela novému můstku. „Ač se to na první pohled nezdá, každý můstek je úplně jiný,“ říká.
Ten v Číně se nachází v městské prefektuře Čang-ťia-kchou v provincii Che-pej, která leží zhruba 200 kilometrů od Pekingu. Svým tvarem připomíná tradiční talisman žu-i a za normální situace by tribuny kolem něj pojaly deset tisíc diváků.
Česká skokanka na lyžích Klára Ulrichová v Ramsau
„Před skokem na můstku, který neznám a skáču na něm poprvé, mi hlavou proudí všelijaké myšlenky,“ popisuje. „Jakmile jsem ale nahoře a posadím se na nájezdovou lavičku, je důležité nemyslet na nic. Snažím se uvolnit a oprostit se od negativních myšlenek. Nejlepší skok bývá totiž ten, nad kterým nepřemýšlím.“
Což v současné situaci plné bezpečnostních opatření bývá občas problém
„Bohužel, v této divné covidové době se nejvíce soustředím na to, abych si správně nasadila roušku tak, aby se mi těsně před skokem nezamlžily skokanské brýle. Představte si, že sedíte na nájezdové lavičce těsně před samotným skokem, a zjistíte, že vlastně nic nevidíte,“ usmívá se.
Před Pekingem si žádný konkrétní výsledkový cíl nedává. Ano, chce uspět, ale v sedmnácti letech jde spíše o sbírání zkušeností. Pokud jde ale o následující roky, nebojí se mluvit o velkých ambicích.
„Mým největším cílem je skákat na té nejvyšší úrovni a vítězit v závodech Světového poháru,“ přemítá. „A třeba za pár let se stát vzorem pro další mladé skokanky u nás v České republice, tak jako například Kamil Stoch v Polsku.“
Olympijské hry by jí k tomu mohly výrazně pomoci.
