Sedm roků jí bylo, když si k bruslím přibrala i hokejku. „Moji dva velcí bráchové hokej hráli. A já chtěla dělat všechno co oni,“ vzpomíná. A bylo to.
Drobná Riikka je v ženském hokeji dávno legendou, už jí patří místo v Síni slávy IIHF; do ní byla v roce 2010 uvedena jako první dáma nepatřící do Severní Ameriky.
Nyní jen potvrdila, že to od bafuňářů byla moudrá volba. Väliläová dotáhla kruh od Nagana 1998 k Pchjongčchangu 2018. S odstupem dvou desetiletí má zase bronz z olympiády. Ve 44 letech!
„Já vám nevím, jestli je to pohádka,“ vyprávěla po úspěšné bitvě nad týmem Olympijských sportovkyň z Ruska (3:2). „Hraju s tak nadanými spoluhráčkami, že je opravdu jednoduché uspět.“
Skromnost stranou: těžko by ji dávali do první lajny jen za zásluhy, na olympijském turnaji si za pět startů připsala bilanci 4+1. Při pohledu zvenčí ostatně story Väliläové nápadně připomíná tu Jágrovu.
Figurují v ní oddanost hokeji, touha nezakrnět, ochota dřít.
„Po olympiádě v Soči jsem se cítila dobře a věděla jsem, že se můžu zlepšovat,“ pronesla. „Nemusím nikomu nic dokazovat; jen sama sobě. Baví mě hrát. Miluju tréninky. Vědomí, že dokážu pomoci týmu a že předvádím lepší výkony, mi přináší potěchu.“
Návrat po desetileté pauze
Ale pokud se vrátíme k číslu 68, jeden rozdíl je očividný. Jágr od Nagana prošel všemi olympijskými turnaji, spoluvytvářel hokejové dějiny. To Väliläová si po Salt Lake City 2002 dopřála desetiletou pauzu: na svět přivedla dva syny a jednu dceru.
„Kolem třicítky jsem byla hokejem vážně unavená,“ řekla. „Když se mi narodilo první dítě, chtěla jsem s ním být co nejvíc. Pak přišlo druhé, třetí - a opouštět je bylo moc těžké. Zatoužila jsem žít normální život. Hokej jsem deset let hrála jenom pro zábavu.“
Finsky slaví olympijský bronz, udolaly ruský tým |
Jenže v předolympijské sezoně se stala manažerkou finské reprezentace. „Před Soči jsme žertovaly, že bych se mohla vrátit. A pak se to ve mně najednou zase probudilo.“
Teď se sen zhmotnil. Pořádně těžká bronzová „placka“, které se v Jižní Koreji rozdávají, ji naplnila blahem. „Prvním pocitem bylo ryzí štěstí,“ pronesla Välliläová. „Jsem opravdu šťastná a vděčná. Protože tohle není zrovna věc, kterou obvykle děláváte po čtyřicítce.“
Krom chvil, kdy dává či připravuje góly, pracuje jako fyzioterapeutka - a její vlastní tělo je pro ni nejlepším studijním materiálem: „Ani si už nevzpomínám, jak vypadalo před dvaceti lety. Tehdy jsem tolik dřela… Nyní musím být chytřejší. Už nepotřebuju tolik trénovat.“
Od Nagana k Pchjongčchangu, od bronzu k bronzu. Čtyřiačtyřicetiletá Riikka má jasno, že její comeback měl smysl. Což je tak báječný pocit, že Jágrova vrstevnice hned hledí i za horizont. „Uvidíme, jak se budu cítit po sezoně,“ pronesla. „Pokud bude všechno v pořádku, jedu dál!“
