Její cukrové království tvoří desítky a desítky šanonů, krabiček a balíčků. Ve všem jsou balené cukry ze 105 zemí světa. Nechybí ani exotické destinace, jako Bermudy, Izrael, Kosovo nebo Tádžikistán. Cukry přitom tato čiperná důchodkyně sbírá teprve 15 let.
„Já tenkrát měla před odchodem do důchodu a trápila se myšlenkou, co v něm budu dělat? Napadlo mě něco sbírat. První cukr, co mi přišel do ruky, si dnes už nepamatuju, ale jakmile jsem navštívila burzu cukrů, už jsem byla chycená,“ vzpomíná na rok 2000 Iva Nývltová.
Burza cukru, o které mluví, je pro obyčejného smrtelníka bizarní podívaná. Pořádá se pokaždé v jiném městě a cukrofilové - jak si občas sběratelé baleného cukru říkají - je objíždějí se zásobami cukrů na výměnu.
Nové totiž zásadně nekupují, to je nepsaný zákon všech sběratelů. Ty nejzajímavější burzy jsou v zahraničí. Stoly se tam prohýbají pod pytlíky cukru, v nichž se další sběratelé prohrabují a hledají kus, který ještě nemají.
„Naposledy předloni jsem jela na takovou burzu autobusem do italské Boloně. Oči přecházely tou krásou! Oblečení jsem si vezla v malém batůžku a za sebou vláčela velký kufr na kolečkách plný cukrů k výměně,“ vzpomíná Iva Nývltová.
Obrovské burzy cukrů jsou v Německu
Kromě Itálie jezdí také do Německa. Němci totiž pořádají obrovské burzy cukrů, sběratelů je tam možná nejvíce v Evropě. Teď se do řeči vkládá i Ivin muž Petr, který manželčinu posedlost a cesty po světě samozřejmě vidí jako břímě, které musí statečně nést.
„Spočítejte si benzin, ubytování a stravu a zjistíte, že za ta léta jsme do toho vrazili statisíce,“ dobrácky lamentuje.
Láskou k cukru jej ale žena nakazila také. Přestože není členem Klubu sběratelů baleného cukru, ani nepřispívá do klubového časopisu Cukřenka, je duší i tělem cukrofil, stejně jako Iva. Ta jej zneužívá k tomu, aby pro ní doslova loudil cukříky po kavárnách.
„Jsem totiž děsně nesmělá,“ zdůvodňuje sběratelka. „Manžel mě musí vyhecovat, pak se odhodláme jít do kaváren a ptát se po cukrech.“
V Novém Boru je už znají a rádi cukry zdarma věnují. Sláva manželů Nývltových ale přesáhla hranice Česka. V Tatrách například poznali dívku, která jim nadšeně každý rok posílá zásilku slovenských cukrů. Cukry posílají i další lidé.
Sběratelka má fotografickou paměť
„Neuplyne týden, aby manžel nenašel ve schránce obálku s nějakými cukříky. Někdy se ti dobří lidé ani nepodepisují,“ podotýká sběratelka.
Iva Nývltová má fotografickou paměť. Tedy spíš cukrovou paměť. Jak jinak vysvětlit, že všech 40 tisíc cukrů ze své sbírky má uložených na svém mozkovém hard disku? Pak se nestane, že by vyměnila cukr, který už doma má.
„Nechci se chlubit, ale všechny si pamatuji. Ale přiznávám, že některé edice se liší jen barvou a pak je to skutečně náročná disciplína,“ potvrzuje.
Ne všechny cukry sehnala po burzách. Velkým zdrojem přísunu cukrů jsou přátelé a známí, kteří je Ivě přivážejí z cest.
„Země, kam lidé moc necestují, mi tedy logicky ve sbírce chybí. Asi nejvíc ze Středoafrické republiky,“ stýská si.
Italové milují srdce, Japonci cigarety
Zavalen šanony s cukrovými obaly listuji neskutečně pestrým světem barev a tvarů. Mýlil by se ten, kdo by čekal, že všechny národy balí cukry do jednotného kabátku.
Italové milují cukry zabalené do tvaru srdíčka, Japonci zase sypou cukr do papírových trubiček, podobných cigaretě. Jinde se dělají oválky, pytlíčky, nebo jen balené kostky. Ve sbírce má Iva Nývltová i cukry ve tvaru lodiček, vrtulek, kytiček nebo polokoulí.
„A co je tohle?“ vzbudí mou pozornost cukříky s nahotinkami na obalu. „To je edice s erotickými motivy. Tu vám ale nedovolím vyfotit, je to moc nemravné,“ začervená se má hostitelka.
O stránku dál pak v albu najdu cukříky s vyobrazenými polohami Kámasútry. Autoři obalů mají skutečně smysl pro humor.
Záhy zjišťuji, že i paní Iva je autorkou nespočtu cukrových obalů! Navrhla a vytisknout nechala cukry s obrázky novoborských pamětihodností nebo automobilů Škoda.
S těmi si ale nikdo nic neosladil - ihned se rozebraly mezi sběrateli a laická veřejnost jejich existenci sotva zaznamenala.
