Českolipsko bylo za komunismu vnímáno jako „rudý okres“, zejména kvůli velkému počtu uranových dělníků. Ti si změny nepřáli, aby nepřišli o své vysoké platy a výsadní postavení.
Budoucí mladí „uraňáci“, na něž režim spoléhal, se tehdy vzdělávali na Středním odborném učilišti československého uranového průmyslu v České Lípě. Ale i tam zavál listopadový vítr roku 1989 touhu po změnách. A první impulsy přišly dokonce od samotných učitelů, kteří se nebáli studentům říkat pravdu.
Jedním z nich byl i Milan Kubát, pozdější ředitel školy. Pomáhal ve škole ukrýt vysokoškoláky z Prahy, na které doma číhali estébáci. Kubát se pak spolu s některými studenty účastnil demonstrací ve městě.
Českolipsko bylo „rudým okresem“. Vnímal jste to jako učitel při své každodenní práci? Bylo možné atmosféru plíživé změny vycítit mezi studenty už před 17. listopadem?
To napětí ve společnosti bylo téměř hmatatelné. Perestrojka v SSSR, Solidarita v Polsku, trabantový úprk východních Němců, berlínská stěna... A u nás pořád tuhý komunismus. Našli se odvážní učitelé, kteří se nebáli mluvit pravdu i před třídou. Informace samozřejmě nečerpali z Rudého práva. Pamatuji si, jak jsem se jako učitel dostal do téměř existenčních problémů, když jsem si dovolil tvrdit žákům, že tak zvaná „hydrobariéra“ používaná při chemické těžbě uranu nemůže před kontaminací ochránit ohromné podzemní zásobárny velmi kvalitních spodních vod na Českolipsku. Dodnes nevím, který žák mne prásknul.
Takže nálada ve škole už byla cítit změnou?
Ve sborovně školy sedělo několik učitelů, když vešel jeden z tajemníků OV KSČ. Na jeho hlasitý pozdrav „čest práci soudruzi“ pouze jeden kantor zvedl hlavu od sešitů a nesměle odpověděl „dobrý den“. To stačilo, aby se na kantory snesla ohromná partajní kritika s personálními důsledky.
Vysvětlujete si nějak, že revoluce se v českolipském okrese zpočátku rozbíhala opravdu pomalu, rozpačitě a vládla spíše obava, nejistota i typicky české vyčkávání, až jak to v Praze dopadne?
Neřekl bych, že v České Lípě byl odpor proti revoluci větší než kdekoliv jinde. Prostě ti s delším vedením potřebovali asi více času, než pochopili, která bije.
Na učilišti, kde jste tehdy učil, se tajně ukrývalo několik vysokoškoláků, kteří přijeli svým středoškolským kolegům vyprávět o masakru na Národní třídě. Jak to probíhalo?
Týden po 17. listopadu naši mladší kantoři propašovali do školy dva studenty z pražské ČVUT. Byli z České Lípy a dostali echo, že doma na ně čekají estébáci. Přespali ve velkém utajení ve školním kabinetě. V úzkém kroužku zainteresovaných informovali o tom, co se dělo v pátek 17. listopadu na Národní třídě. Samozřejmě velmi konspirativně.
Nebál jste se vyhazovu, kdyby se na to přišlo?
Tehdejší ředitel opakovaně vyhrožoval okamžitou výpovědí všem učitelům, kteří budou studentskou stávku podporovat. Studenti nám předali amatérský videozáznam z Národní třídy. Vedení školy svolalo schůzi všech zaměstnanců školy. Snažili se nám namluvit, že Hlas Ameriky lže, že všechno bylo jinak, že vlastně studenti napadli příslušníky VB dlažebními kostkami, které vytrhali z vozovky. Pustili jsme jim video od studentů. To je úplně rozhodilo. Byli přistiženi při lži. Například bylo vidět, že na Národní je asfalt a ne kostky. Totálně se přede všemi znemožnili a schůze byla rychle ukončena. Okamžitě se začalo vyšetřovat, pátrat po původu videokazet a vyhrožovat vyhazovem. Komunistům ve vedení školy dost dlouho trvalo, než pochopili realitu, ale na vyhazovy se už nedostalo. Vše se zlomilo po generální stávce 28. 11. 1989.
Jak vlastně reagoval učitelský sbor na společenské změny? Změnili rétoriku? Odešli někteří? Nebo se z většiny stali rychle disidenti? Nebo se se změnou poměrů nechtěli smířit?
Učitelský sbor měl i s mistry odborného výcviku přes třicet lidí. Do poloviny prosince 89 podporovalo studenty pouze několik jednotlivců. Vůdčí úlohu této skupinky měl mladý kantor Radek Bábek. S vývojem situace se také vyvíjel a měnil postoj učitelů. Vzpomínám si ale, že nám ještě v lednu i později někteří zahořklí pedagogové pravidelně tajně strhávali z nástěnek obrázky Václava Havla a materiály OF.
Českolipsko z části leželo ve vojenském prostoru Ralsko, kde sídlilo početné sovětské vojsko. Nebáli se demonstrující, že okupanti zasáhnou silou na pomoc režimu tak jako v roce 1968?
Samozřejmě, že riziko vojenského zásahu objektivně existovalo. Myslím, že aktuálněji tenkrát hrozil zásah lidových milic nebo naší armády. Ale měli jsme tolik práce, že jsme nad těmito riziky příliš nepřemýšleli. První dny po 17. listopadu jsme věděli, že jsme v hledáčku místních estébáků. Natáčeli naše setkání na náměstí z oken radnice. Domů jsme chodili raději různými oklikami. Měli jsme v té době spíše obavy ze zatčení a pronásledování Státní bezpečností.
Kvas tehdejších událostí vás vynesl mezi zakladatele Občanského fóra. Vaše požadavky vůči režimu ale jistě byly jiné než v Praze. Například požadavek co nejrychleji ukončit těžbu uranu, která zdevastovala přírodu.
Ty první dny po založení českolipského OF bylo vydáno prohlášení s jasnými základními požadavky. Například na úplnou svobodu tisku a sdělovacích prostředků, odideologizování školství a kultury, zajištění práva na zdravé životní prostředí a další. Pak zazněly požadavky na odchod sovětských ozbrojených sil a zastavení těžby uranu. Nejednalo se pouze o výkřiky a provolání, ale zároveň se prováděly konkrétní kroky k jejich splnění.
Které byly první praktické kroky, kterých jste dosáhli?
Dosazení spolehlivých lidí na rozhodující posty ve městě a okrese tak, aby komunisté do svobodných voleb nemohli škodit. Hlavním úkolem byla příprava prvních svobodných voleb. Osobně jsem se plně angažoval při čtvrtém znovuobnovení skautské organizace na Českolipsku. V této organizaci pracuji i dnes.
Zajímavostí je, že prvním mluvčím českolipského OF se stal Václav Klapka, člen předlistopadové KSČ. Byla to chyba?
Nedovedu to objektivně posoudit. Na kádrování tehdy nebylo moc času. Spoléhali jsme se na to, co o sobě každý sám řekl. Václav Klapka odvedl z počátku v OF hodně práce a pak, pokud si vzpomínám, sám odstoupil.
Bodem zlomu byl 28. listopad, kdy byla v České Lípě generální stávka, kdy se ke studentům už přidala veškerá veřejnost. Jak probíhala?
Na generální stávku si vzpomínám docela přesně. Tehdejší ředitel nechal zamknout naši školu, aby ji nikdo nemohl opustit a jít na náměstí stávkovat. Před polednem se nám podařilo se skupinkou žáků prchnout oknem v suterénu a stávky se zúčastnit. Na náměstí jsme se potkali s žáky jiné českolipské střední školy, kteří tam přišli v přezůvkách, protože jim školník preventivně zamkl šatny. Myslím, že po 27. listopadu 1989 se začalo uvědomění zarytých představitelů „starých pořádků“ ve školách hroutit.
Mělo se podle vás tehdy něco udělat jinak? Třeba razantněji vystupovat proti představitelům KSČ? Nebo se lépe vypořádat s lidmi, kteří byli odpovědní za zločiny?
To, že se bude ještě dnes k ideálům komunismu hlásit sedm procent i mladých lidí, je pro mne šokující. Někde se stala chyba. Málo a opatrně se hned po revoluci mluvilo o zvěrstvech, která se ve jménu komunismu páchala. Věřte, že nevynechám příležitost, abych mladým nejen svoje zkušenosti s minulým režimem nepředával.
Už je to třicet let. Vy dnes stále učíte na stejné škole, v mezičase jste byl i jejím ředitelem. Vědí dnešní studenti alespoň něco o roce 1989, nebo vládne nezájem?
Ano, ale už to zdaleka není to „uraňácké“ učiliště. Mám radost, že se z původního učiliště podařilo vybudovat jedno z nejmodernějších center odborného vzdělávání v Libereckém kraji se širokou nabídkou jedenácti oborů od ekologie a hotelnictví přes bílé gastroobory, elektrikáře a obráběče. Je pochopitelné, že pro mladé je to, co se odehrálo před třiceti lety, „dávný středověk“. Ale mám pocit, že to s nimi zase není tak strašné, jak se často povídá. Samozřejmě se musí hledat způsob a forma jak jim tu historii předkládat.
