„To hodnocení vychází ze starých údajů. Ještě z dob, kdy u nás studovali ve velké míře Kazaši a Rusové. Dnes jich tu je jen několik,“ říká Kopřiva.
Na umělecké školy se přihlášky posílají do konce listopadu. Máte pocit, že vám zájemců po těch zveřejněných článcích ubylo?
Veřejnost je velmi citlivá na pověst školy. Proto se vždy velmi ohrazuji proti neověřeným informacím. Před osmi lety v době ekonomické krize negativní zprávy o sklářství téměř zničily sklářské školy. Všude se psalo, že sklářství končí a rodiče sem nechtěli děti dávat. To byl také důvod, proč se objevili na naší škole cizinci. Ti sklo chtěli studovat a nedali na mediální kampaň. Krize ve sklářství byla hlavně krizí velkých firem. Ale designová studia normálně fungovala. A design skla je právě obor, který se u nás studuje, ale to už veřejnost málo ví. Proto jakákoliv špatná zmínka je pro nás nepříjemná, stojí nás pak hodně sil to dementovat.
Ve statistikách se srovnávaly hlavně výsledky ze všeobecných předmětů. Pro vás jsou ale důležitější předměty odborné, ne?
Přesně. A to už se nikde ve statistikách neobjevuje. Nezapočítávají se tam úspěchy v designérských soutěžích, není tam, kolik našich žáků pracuje ve výtvarné oblasti. Jediné, co se pozitivně objevilo, bylo, že nikdo z absolventů naší školy není na pracovním úřadě. Umělecké školy mají na žáky jiné požadavky než ostatní školy. Kromě všeobecných předmětů musí zvládnout odbornou část, která je také důležitá. K maturitě musí vymyslet návrh, nakreslit ho, udělat ve 3D programu, pak to musí vyrobit v dílně a obhájit před maturitní komisí. Ale to už veřejnost moc nevnímá, že tu je na žáky kladena dvojnásobná zátěž. Tady nejde jen o to se něco nabiflovat, tady je důležitá hlavně praxe.
Statistiku úspěšnosti u maturit vám hodně zkreslili cizinci. Jak?
Měli jsme tu hodně Kazachů, občas někoho z Ruska a Ukrajiny. Museli jsme je za čtyři roky dostat na takovou úroveň, aby mohli složit maturitu v češtině. Samozřejmě, že někteří to dělali na několik pokusů, což teď vyběhlo ve statistikách. Ale nebylo řečeno to hlavní. Oni sem přišli s nulovou znalostí češtiny. Měli jsme na škole čtyři roky na to je naučit nejen sklářství, ale také předměty jako technologii skla, kde jsou samé odborné výrazy nebo dějiny umění, ze kterých se také maturuje. A z těchto předmětů ti cizinci běžně odmaturovali, ale to v tabulkách není. Ta statistika vycházela hlavně z předmětů všeobecně vzdělávacích. Ale je snad logické, že takový Kazach může mít u maturity z českého jazyka problém, vždyť problém mají kolikrát i české děti. Ale poslední roky jsou tady žáci, kteří jsou vybraní talentovými zkouškami a jsou to studijní typy. Projevilo se to i při letošním testování SCIO, kdy jsme měli tři nejlepší studenty z celého Libereckého kraje.
Co sem vůbec láká cizí studenty?
Vědí, že know-how, které jim české sklářské školy poskytnou, jinde nedostanou. Nikde v cizině nemají šanci sklo vystudovat. Navíc náš systém sklářských a uměleckých škol je naprosto dokonalý. Vychází ze systému výtvarné školy Bauhausu z 20. let 20. století, kdy se nejdřív učíte o materiálu a teprve když ho umíte zpracovat řemeslně, tak do něj můžete vkládat ideu. Častá mýlka dnešních tvůrců je tvořit pouze na počítačích. Počítač vám udělá relativně všechno, ale pak s tím jdete do dílny a tam se potkáte se sklem a ono to najednou nejde. Respekt k materiálu je velmi důležitý.
Rodiče hlavně zajímá, jestli děti najdou po škole uplatnění. Čím vším mohou vaši absolventi být?
Jsou vycvičení především v kreativitě. Je důležité říct, že u nás v Šenově se studuje navrhování a designová tvorba. Někdy si nás totiž firmy pletou s učilištěm, které jim dodá dělnickou sílu do provozu. Naše děti umí samozřejmě brousit, rýt i malovat sklo, ale není to jejich cílem. Jsou vzdělávány tak, aby sklo navrhoval nebo dělal ve firmě střední management. Dřív to bylo tak, že každý podnik měl svého výtvarníka a oddělení navrhování. Dělali nové vzorky a zapracovávali trendy z trhu do výroby. A to je přesně činnost našich studentů.
Je pravda, že když se řekne sklářská škola, většina lidí si představí spíš skláře s píšťalou než návrháře.
Přesně, chybí osvěta. Naši studenti umí dělat rukama, ale jsou vedeni ke studiu na vysoké škole uměleckoprůmyslové, na akademii nebo v jiných ateliérech vysokých škol, kde jsou ateliéry skla nebo designu. Pak jdou jako návrháři do firem. Mohou si založit vlastní designérské studio nebo jít učit zpět na umělecké školy výtvarnou přípravu, kreslení a modelování.
Takže design skla není oborem, ve kterém by se člověk neuplatnil?
Tato oblast má veliký potenciál. Sklářská škola totiž není jenom o skle. Děláme počítačovou grafiku, máme výuku 3D modelování i výuku malby. Takže naši absolventi se uplatňují i v mnoha výtvarných oborech, které jsou sklu dost vzdálené. Třeba ilustrace knih, film, animovaný film, reklamní agentury a podobně.
Chcete také obnovit tradici mozaiky a vitráže. Trh si to žádá?
Mozaika úplně umřela. Přitom jde o velmi zajímavou technologii. Jezdí sem přednášet kolegyně, která jako jediná v Čechách restauruje mozaiky. Pořád říká, že v životě nemůže stihnout zrestaurovat všechny mozaiky, co jich po Čechách je. Naše výuka směřuje k záchraně starých mozaik, ale i k jejich využití v současné architektuře. Bohužel, většina lidí má mozaiku spojenou se socialistickými motivy, srpem a kladivem. Ale mozaika může být nádhernou abstraktní záležitostí. Architekti ji mohou dávat do současných interiérů. Domy ve starém Římě dostávaly díky mozaikám úplně jiný level. Je čas mozaiku znovu oprášit a povznést ji.
Vaše škola se také začíná proslavovat restaurováním svítidel. To je také obor, který je nedoceněný?
Svítidla stárnou a je v nich pak problém s elektřinou. Někdo musí umět staré rozvody rozebrat a restaurovat. Proto to také naše studenty na designu svítidel učíme, jako jediní v republice. Kdo pak nechce dělat v současném designu a má rád historii, může restaurovat lustry a bude mít o práci postaráno. Nikdo to moc totiž nedělá. Dokonce ministerstvo kultury na to nemá kolonku, takže staré lustry restaurují restaurátoři obecných kovů. Je to dost problém. Jako škola už jsme dělali repasy velkých lustrů třeba v Ringhofferově vile, to je sídlo bývalého majitele Tatrovky v Kopřivnici. Máme zakázku na opravy lustrů na nádraží v Děčíně a v Teplicích a další. Všechno to jsou rozměrné lustry, které se kdysi vyráběly tady v Šenově.
Zmínil jste know-how českých sklářů. Nehrozí, že nás o něj připraví Čína, kde má sklářství zelenou?
To je skutečně problém. Číňané, ale i Arabové sem jezdí ve velkém, vždy pod záminkou vzájemné spolupráce. Já jsem k tomu ale dost rezervovaný. Naše know-how je to jediné, co máme. Nechci ho jen tak někomu ukazovat. Proto moc nefandím firmám, které jezdí do Číny učit sklo. Číňané jsou velmi pracovití a do sklářského průmyslu investují obrovské peníze. Takže s běžnou produkcí nás asi rozdrtí. Ale nerozdrtí nás nikdy v designu. Protože naše kreativita, kterou máme v hlavě, je obrovská. Proto jsem nekývl ani na jednu spolupráci s Číňany. Přece nevyzradím české tajemství za jednu cestu do Číny. Bral bych to jako zradu. A to si ti, kteří tam jezdí, neuvědomují. Nejde jen o Čínu, ale i Írán, Egypt, Saúdskou Arábii. Viděl jsem vázu s červenou lazurou, kterou dělá firma Egermann z Nového Boru a vedle byla váza, kterou se snažili napodobit v Íránu. Je špatně udělaná. Ale člověk neznalý to nepozná. Okopírovali to z fotky, pořádně nevěděli, co na té váze je. Takže tendence uzobnout si z českého know-how je velká a musíme být na to opatrní.
