Činí tak prostřednictvím videí z různých koutů světa, která zveřejňuje na webu Travel Helpers. Se svojí přítelkyní již zakusil nejrůznější nebezpečenství na Filipínách, v Kambodži, Thajsku či na Novém Zélandu. Paradoxně ho však při putování planetou neknokautovala žádná dravá šelma či krvežíznivý terorista, avšak málem zánět zubního kanálku nebo nefungující brzdy na skútru.
Jan Jakub tvrdí, že devadesáti devíti procentům riskantních situací se dá předejít. Především kvalitní přípravou před cestou. Pozor, nehovoří však o zájezdu s cestovní kanceláří klimatizovaným autobusem s nabídkou studených i teplých nápojů a párků na chorvatskou riviéru. Ale třeba o cestě do jihovýchodní Asie.
Jeden cestovní pas nestačí
„Před cestou je třeba si udělat pořádek ve svém životě. To znamená uhradit všechny závazky, které máme, například nejrůznější platby za mobilní paušál nebo za elektřinu. Ono se i ve 21. století špatně řeší, když se náhle ozve z druhého konce světa mobilní operátor, že máte nedoplatek. Určitě je dobré si dojít na všechny možné lékařské prohlídky, co jdou. Od EKG přes krevní testy až po zubařské vyšetření. A pak nemít rozhodně jen jeden cestovní pas. My s přítelkyní na cestě máme tři, respektive jeden u sebe, druhý v batohu a třetí uložený doma u rodičů. Málokdo ví, že jde mít více pasů,“ radí Jakub, který má za sebou řadu kurzů přežití.
Z osobní zkušenosti už ví, že hlavní je především nepodcenit zubní prohlídku. Když totiž cestovatel odlétal na Filipíny, čtrnáct dní po příletu ho zastihl dosti bolestivý zánět zubního kanálku v dásni. A to i přesto, že stomatologa navštívil a nechal si dokonce provést rentgen chrupu.
„Proto mě to velmi překvapilo. Tudíž odteď doporučuji navštívit před cestou raději zubaře dva. V Manile mi jenom udělali diagnózu za dvě minuty od stolu a sdělili, ať si zub nechám ošetřit doma. Jenže jsem měl cestovní pojištění na rok, a aby mi nezaniklo, tak jsem se musel vrátit zpět nejdříve až po půl roce. To by se mi ani nevyplatilo a přišli bychom o více než sto tisíc korun. Nakonec jsem vše utlumil silnými antibiotiky a osm měsíců cestoval s abscesem a škubáním ve tváři. Někdy to dost bolelo. Přes internet jsem byl pod dohledem zubařů u nás a ty mně radili na dálku, co dělat. Museli jsme se však nakonec předčasně vrátit, na Novém Zélandu už to byl hazard se zdravím,“ vzpomíná Jakub. A přidává další cestovatelskou radu: „Pozor na výběr pojištění. Jakmile vás přejede auto, tak je to v pořádku, ale když vás chytnou zuby, pojišťovna to příliš proplácet nechce.“
Kvalitní boty jsou základ
Na jiný kontinent odjížděl Jakub v kalhotách za sedmdesát korun ze second handu. Tričko a kalhoty podle něj nejsou důležité, hlavní jsou kvalitní boty a batoh. „Úplný základ je pak lékárnička, nůž, samozřejmě ne na palubě letadla, ale dole v zavazadlovém prostoru, něco na rozdělávání ohně, nádoba na vodu, nabitý telefon. Je také lepší, když vaše vybavení nepůsobí moc bohatě, nejste pak snadným terčem zlodějů. Lepší je splynout s prostředím, zapadnout, chovat se jako místní a ne někde vytahovat drahý telefon se super navigací. Vyplatí se investovat před cestou i do nějakého kurzu přežití,“ říká dobrodruh.
Jan Jakub s přítelkyní na jedné ze svých výprav
Podle Jakuba čeští cestovatelé spoléhají také na to, že v zahraničí mohou řídit malou motorku či skútr, pokud mají řidičské oprávnění na osobní automobil. „To však platí pouze na území naší republiky. Skoro všude jinde chtějí mezinárodní řidičák a také ještě řidičák na motorku. Třeba v Thajsku, kde se snad každý přepravuje na skútru, to dost kontrolují a hrozí za to přísné postihy,“ upozorňuje cestovatel.
Právě skútr ho málem připravil ve zmíněné zemi o život, a to hned dvakrát. „Ačkoliv máme i video, jak si skútr správně vybrat, tak i přesto, že splňoval naše parametry, tak nám selhaly brzdy. Navíc se to jednou stalo při sjíždění nejprudšího kopce na ostrově. Místy jsme jeli i pětaosmdesátikilometrovou rychlostí a museli často do protisměru, abychom ty serpentiny vybrali. Naštěstí proti nám nic nejelo a nakonec jsme to dobrzdili motorem,“ vypráví Jakub.
Pravidlo deseti minut
A co když člověk před cestou nepodcení prevenci, vše si důkladně připraví, naplánuje a přesto dojde k nějaké nečekané situaci tisíce kilometrů od domova?
„Tak tady platí pravidlo deseti minut. Nedělat prvních deset minut vůbec nic a zůstat na místě, kde jste. Máte totiž strach, stres, zvýšený adrenalin a většinou pak v této situaci člověk udělá nejvíce chyb a rozhodne se často špatně. Někdo má těch deset minut tři minuty, jiný se musí vydýchat půl hodiny,“ doporučuje Jakub. „Hlavně zbytečně neriskovat předem. Když víte, že je nějaké místo nebezpečné, tak se mu vyhnout a nepokoušet osud.“
Například když nutně musíte projít temnou uličkou ve čtvrti s nepříliš lichotivou pověstí. „Hlavně nechodit u zdi, ale mezi chodníkem a silnicí, aby vás nemohl nikdo někam zatáhnout, přitlačit,“ uzavírá Jakub.
