Na areál továrny, který je v současnosti žalostně zchátralý, není zrovna veselý pohled. "S Kyselkou se teď nic neděje a moc mě to mrzí. A je to škoda. Svého času se přitom prodávala po celé zemi, dokonce ji i vyváželi. Prameny tam pořád jsou, i ochranné pásmo vody se drží," říká starosta Vratislavic Aleš Preisler.
"Ale jinak je tam mrtvo. Akorát když jezdím večer kolem, vidím, že se tam, nejspíš ve vrátnici, svítí."
Nejvíc utrpěla Kyselka v uplynulé dekádě. Majitelé se střídali, šla od dražby ke dražbě, chvílemi fungovala, ale většinu času linky spíš stály. Až před dvěma lety se objevil nový a zatím poslední majitel. Je jím místní podnikatel z Liberecka, který si ovšem nepřeje vystupovat osobně.
Sliboval rekonstrukci areálu a do sedmi let fungující stáčírnu, lázeňskou kolonádu, dále wellness a hotelové služby. Jak to vypadá nyní?
"Vzhledem ke složitosti projektu nabíráme zhruba dvouleté zpoždění oproti původnímu plánu," říká Stanislav Brukner mladší, který majitele zastupuje.
Na plánech se nic nemění, dušuje se vlastník
Ujišťuje však, že na plánech se nic nemění. "Plány s Kyselkou zůstávají stále stejné: obnova stáčírny minerální vody, rekonstrukce zámečku do původní podoby z roku 1910 a ve třetí etapě vznik parků s původní lázeňskou budovou," prohlásil.
"Podle projektu tu mají kromě stáčírny být restaurace, wellness služby, park, dětské hřiště a původní lázeňská budova, která bude sloužit k ubytování."
Náklady má v plánu částečně pokrýt sám majitel. "Hlavní finanční zdroje jsou od soukromých investorů včetně majitele a není vyloučena žádost o dotace z Evropské unie nebo podobných zdrojů," informoval Brukner.
Historie Kyselky se začala psát na počátku šedesátých let devatenáctého století, kdy jistý místní obyvatel, takto majitel bělírny, vykopal studnu. Voda v ní měla typickou nakyslou chuť.
Dvanáct stupňů teplá minerální voda
V prameni byly nalezeny chemickou analýzou uhličitan hořečnatý a oxid železitý a byla nasycena oxidem uhličitým. Profesoři Weisskopf a Jaksch provedli v těch letech dvakrát po sobě chemickou analýzu pramene a napsali dobrozdání, která Vratislavickou kyselku vychvalovala jako znamenitou, dvanáct stupňů teplou minerální vodu.
Majitel bělírny si založil u pramene malé lázně, které však v roce 1888 vyhořely. O pět let později založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které samozřejmě nemohl chybět ani textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní.
"Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko," napsal v publikaci o Vratislavicích Marek Řeháček.
V roce 1894 místní získali již zmíněné povolení pramenů využívat. Vyrostl tu celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele. Jenže pak se stal ředitelem bývalý šéf Františkových Lázní a nesmyslnými úpravami pramen zkalil.
Weberovka v zelených lahvích
Až po první světové válce, kdy se stal majitelem vřídla podnikatel Weber, se začalo znovu dařit. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo zachránit a vyčistit.
Kyselka se pod názvem Weberovka prodávala v zelených lahvích, které lze dodnes tu a tam ještě objevit v zapadlých koutech na půdách starých domů.
Po znárodnění byl provoz stáčírny převzat firmou Středočeská zřídla, která držela tradici prodeje minerálky, ale do obnovy objektů neinvestovala. Postupně byla většina objektů, které pamatovaly ještě lázeňský provoz, zbourány. Nakonec musela být odstraněna i ozdobná věžička na hlavní správní budově.
Po roce 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka, která na pozemku provedla dva nové vrty pro zvýšení zásobování stáčírny minerální vodou. Kromě toho nechala postavit kopii zbourané věžičky na správní budově.
Minerální voda se v ní stáčela až do roku 2004, kdy tehdejší majitel odešel a rozjel se kolotoč střídajících se majitelů a dražeb. Ten se nyní zastavil. Co bude dál, to se teprve ukáže.
