Předloni získal v soutěži Czech Press Photo třetí místo v kategorii Běžný život a jeho snímek vyhrál i cenu dětské poroty. Jak se k focení dostal? A proč vyjel na lodi do Lamanšského kanálu?
Jak vás napadlo fotit lidi za mřížemi?
Dá se říct, že jsem se k tomu vlastně dostal trochu náhodou. Kamarád z pražské hudební skupiny V. T. Marvin, jejichž vystoupení chodívám fotit, mě jednoho dne oslovil se zajímavým nápadem. Prý jestli nechci něco nafotit pro neziskovku, kde pracuje. Jde o organizaci Rubikon centrum, která se snaží pomáhat v nějakém začlenění do společnosti lidem, co vyjdou z vězení. Většinou je to totiž tak, že když někdo vyleze z kriminálu, pak s igelitkou a pětistovkou v kapse. No a pracovníci téhle organizace o tom s nimi už předem ve vězení hovoří. Když pak vězni vyjdou, snaží se jim najít práci, bydlení, prostě jim pomoct v tom, aby mohli začít normálně fungovat a neopakovali svoje chyby z minulosti. Připadalo mi to smysluplné, vždycky mě i jako fotografa zajímala sociální témata. A tak jsem si řekl, že to zkusím. Navíc tohle se odehrálo v době hlubokého covidu, kdy se pomalu nedalo cestovat, a tak mně ta práce přišla zajímavá.
Tam za mnou přišla jedna vězeňkyně a povídá: „Pane fotograf, musíte jít se mnou do sprchy, vy mě vyfotíte nahou, jo?“
