Podívejte se, kdo má šanci na Cenu Jindřicha Chalupeckého

Na nejznámější české výtvarné ocenění pro mladé umělce je nominováno šest výtvarníků. Chalupeckého cena má s dvacátým ročníkem stále zvuk – a nejen v Česku.

Cenu Jindřicha Chalupeckého získávají čeští mladí umělci do pětatřiceti let už dvacet roků. Vznikla v roce 1990 z popudu Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka.

Uspěli

Laureáty jsou například Ján Mančuška či Kateřina Šedá, velmi cenění i v zahraničí.

Je to paradoxní – zatímco v jiných žánrech jsou ceny pro mladé spíš popelkami zastíněnými věhlasem žánrových cen pro ty "skutečné dospěláky", v případě výtvarného umění je tohle ocenění u nás asi nejprestižnější. Není divu – z jeho modelu vychází řada evropských cen pro mladé.

A navíc vychovává hvězdy, tedy pokud na oblast výtvarného umění použijeme měřítka filmu či hudby. Jejími laureáty jsou například František Skála, Ján Mančuška či Kateřina Šedá.

S cenou do světa

Hlavně ta poslední dvě jména jsou přitom velmi ceněna hlavně v zahraničí. Mančuška letos vystavuje v rámci skupinové výstavy v newyorské MoMA, Kateřina Šedá má vystavovat v londýnské Tate Modern, jako druhá v historii republiky se účastnila přehlídky Documenta v německém Kasselu.

2. Tomáš Džadoň

Tomáš Džadoň (1981) mísí prvky lidové architektury, socialistického modernismu a současné doby. Džadoň postavil slovenskou roubenku na střechu paneláku, model paneláku zasadil do vodního příkopu na vsi a v pražském Domě U Zlatého prstenu teď vystavuje také panelák, jen šikmý jako věž v Pise.
Co je to za dílo: Je to atrakce, nebo to padá? Současná instalace v Domě u Zlatého prstenu.

I když zrovna Mančuška a Šedá jsou tichými hvězdami – mediálně známějším laureátem se bezesporu stal "entropický" David Černý v roce 2000, když po sporu s Milanem Knížákem přebíral cenu na chodníku před Veletržním palácem.

Nebo Tomáš Vaněk, který svými parafrázemi na Ladovy poetické obrázky pobouřil Ladovy dědice. Chalupeckého cena letos bilancuje – a mění dramaturgii nominačních výstav.

Byli jsme zvyklí, že se přehlídky autorů střídají mezi Prahou a Brnem; v Brně je Chalupecký už několik ročníků v Domě umění, v Praze se místa konání výstav finalistů nedůstojně měnila. Což snad skončí.

3. Jiří Franta a David Böhm

Jiří Franta (1978) a David Böhm (1982) tvoří společně. Kombinují text uvnitř výstavního prostoru a sdělení vně prostoru, z náhodně rozesetých písmen skládají věty a nechávají na divákovi, jak si je dotvoří a jak je pochopí. Co to je úspěch v umění? ptá se jedna z nich.
Co je to za dílo: Není to to, co by to mohlo být, 2006. V galerii NOD připisovali autoři vzkazy na zeď každý den dva měsíce.

Letos totiž vychází výstava na Prahu a začne 22. října v Centru současného umění DOX. A to je moudré rozhodnutí. V současnosti u nás asi není podobně vhodný výstavní prostor, který by byl zároveň takovou výzvou pro dramaturgii výstavy.

Za rok zůstane výstava opět Praze, teprve pak se přesune do brněnského Domu umění. Z loňska si letošní ročník ponechává výborného Michala Pěchoučka, laureáta z roku 2003, coby moderátora, ten chystá do DOX zvláštní divadelní představení.

A ještě jedno opakování Cena Jindřicha Chalupeckého letos nabízí – už potřetí je nominovaný Jiří Skála (poprvé byl mezi finalisty v roce 2004, kdy vyhrál Mančuška), kterého tak s trochou nadsázky stíhá osud Zbyňka Baladrána. Ten byl rovněž několikrát nominován, ale cenu nezískal a už nezíská, protože překročil požadovanou hranici pětatřiceti let.

4. Petra Herotová

Kresby Petry Herotové (1980) připomínají filmový pás. Na jedné takové jí její otec předává životní moudra. Kromě rad pro řidiče a houbaře je tu i otázka: Kdy už konečně něco pořádnýho namaluješ, ať to můžu vzít
do práce a prodat to...
Co je to za dílo: Návod k sázení, 2007. Návod k zasazení rostlin na zahradě předal autorčinu otci jeho otec.

Kromě Jiřího Skály je letos mezi finalisty i Tomáš Džadoň, který byl už mezi nominovanými na slovenskou Cenu Oskara Čepana a po loňském laureátovi Radimu Labudovi je dalším Slovákem tvořícím za hranicemi své vlasti.

Dále duo Jiří Franta a David Böhm, známé nápisy ve veřejném prostoru (pamatujete na hrozivé oznámení Zemřeš u Letenského tunelu nebo na výzvu Zapamatujte si všechno u vstupu na Prague Biennale v roce 2007?).

A dvě ženy: podruhé nominovaná Alena Kotzmannová navazující na klasickou černobílou fotografii a Petra Herotová zkoumající svoji identitu skrze video.

Mainstream to není

Jindřicha Chalupeckého vždy zajímaly odvážné počiny, které zpochybňovaly dosavadní tendence – takové umělce vystavoval i ve Špálově galerii, kterou v 60. letech vedl. Ostatně od letoška v ní zase budou výstavy spojené s jeho jménem – v době konání výstavy finalistů Chalupeckého ceny se ve Špálovce paralelně představí laureát ceny z předchozího ročníku, letos tedy od 18. listopadu Radim Labuda.

5. Jiří Skála

Jiří Skála (1976) i účastníci jeho "pokusů" si vyměňovali rukopis – seděli v galerii a několik hodin denně přepisovali část Těsnohlídkovy Bystroušky písmem někoho jiného. Skála podstoupil psychologický test určený čekatelům na soudcovský post, který se stal základem pro projekt Bude pojmenováno.
Co je to za dílo: Mezera, 2008. Účastníci akce poslouchají povídku Jiřího Skály v telefonní budce odděleni mezerou.

I cenu nesoucí Chalupeckého jméno dostávají umělci řekněme odvážní – na rozdíl od mainstreamu oceňovaného Českými lvy a Anděly jde na první pohled o umění menšinové.

Na rozdíl od Magnesie Litery udělované spíš intelektuálním než dobře prodávaným titulům je cena pro výtvarníky omezená věkovou hranicí. A umožňuje autorům prorazit venku, což se minimálně polovině dosud oceněných povedlo. To je úctyhodná úspěšnost.